Září 2016

Čau

27. září 2016 v 16:30
Je to rychlý. Fakt, ten nápad už tu byl tolikrát, ale nikdy jsem do tohm nebyla tolik odhodlaná. Musím se odpoutat a jít. Psát jinde. Tam, kde mě budou lidi poznávat jinak. Podle psaní. Příběhů. Omlouvám se. Ale na tenhle blog asi už nikdy žadnej článek nepřibyde. Vždycky jsem si říkala, že je divý, jen tak rušit blog a přestat na něj psát. Ale už to chápu. Vlastně to chápu už dlouho. Na tenhle blog jsem jakž takž psala jen z lítosti k němu, vlastně z lítosti ke mně. Takže to je asi tak všechno. Ten blog jsem já. Vlastně nic neopouštím. Všechno, co jsem sem napsala, jsem já. Nesu si to sebou. Jen je to publikovaný tady. Ale jsem to já. Já zakopaná na tohle blogu. Musím jít. Stejně tě mám ráda.

Moje světlá chvilka

12. září 2016 v 11:30 | Venea |  Co se mi honí hlavou
Dneska jsem se vzbudila s těžkou hlavou, přesně jsem věděla, co mě celý den čeká a byla jsem si stoprocentně jistá, že nejsem schopná všechno to zvládnout tak, jak jsem si to předešlý večer před spaním plánovala. Jakoby všechno bylo ponořený v mlze a já se nebyla schopná v ničem orientovat. Tížila mě už jen představa toho, že zase na rok jedu do školy a na intr a nepřipouštěla jsem si jinou možnost než, že všechno bude minimálně do Vánoc zahalený šedou barvou, která mě postupně začně dusit, ale nikdy mě neudusí, jenom mě bude každý všední den ve škole a na intru trápit a předhazovat mi, jak je každý den stejný a že bych s tím měla něco dělat. Ale já nebudu vědět co. Potom přijedu domů, kde bude na chvíli všechno dobrý a možná budu schopná napsat i článek, jenže když se tam zase vrátím, nějaký bytůstky, kterých s každou negativní myšlenkou přibývá, my začnou znovu připomínat, jak šedý a nezajímavý život vedu.

Pro dnešek je tomu ale úplně jinak. Dneska mám i přes své nepříliš příjemné probuzení hrozně zvláštně pozitivní náladu. Tak moc pozitivní, že bych ji mohla rozdávat a mám pocit, že bych z ní mohla nakrmit celý svět a všichni by se najednou smáli. Tato nálada mě přivedla k prozření. Nemám jistotu, že to tak mohu nazývat, ale tu nemáte nikdy, že?


Tím, jak jsem dnes v klidu, jak čtu, jak mi doktor řekl, že nemám zlomenou nohu, tím že jsem si udělala skvělý kafe, tím že svítí slunce a já jsem doma s taťkou, mamkou a pejskama a taky kupodivu i tím, že jedu na intr, mi došlo, že všechny ty strašně negativní myšlenky, který vůbec nedávají smysl, si vytváříme sami, i když okolnosti vůbec ve skutečnosti tak zlé nejsou. Potom máme zbytečně strach a bojíme se skoro všeho, to nás strašně moc omezuje od nových poznatků a zážitků. Když se něco nepovede nebo se spálíme, tak alespoň víme, že příště ne. Ale vytvářet si v hlavě neexistující scénáře není nic dobrýho, jelikož mozek má schopnost tyto scénáře následně přenášet do reality, kde je vidíme stejně hrozné. Oni ale nemusí vždy být špatné. Tím pádem dneska pozitivní Káťa přišla na to, že je mnohem lepší zpomalit, uklidnit se a myšlenky jsou najednou lehčí a zvládnutelnější. I v těch napohled nejtěžších situacích to jde. Nikdy přeci není tak špatně. Užívejme si chvíle klidu, užívejme si sluníčka, milujme lásku, i když nás často ničí, není nic důležitějšího na světě než láska, užívejme si dobrých knih, večírků, úletů, dobrodružství a zkusme se nadechnout a vydechnout, všechno půjde líp.


Chystá se- KRESLENÍ CELEBRIT NA PŘÁNÍ.

Fanclub!


Účastním se!



NikaRoovy


Diplomy