Květen 2016

RECENZE - P.S.

28. května 2016 v 21:04 | Venea |  Recenze

P.S.

Aňa Geislerová

Počet stran: 204

Rok vydání: 2015

Anotace: Soubor fejetonů, kterými herečka Aňa Geislerová přispívala do magazínu ELLE, nyní vychází knižně. V souhrnném vydání vyvstává příběh, který mohl dříve čtenářům snadno uniknout; příběh části života, ve které jako by se odehrálo úplně všechno. Příchod nových členů rodiny, odcházení těch starých, lásky, pády, úspěchy, problémy. Pět podivuhodných let, k nimž autorka přidala ještě několik dříve nepublikovaných textů.


Pár přání stačí mít

16. května 2016 v 18:17 | Venea |  Co se mi honí hlavou
O čem bych dneska psala. O něčem, co jsem zažila. O samotě, o tom, že krupicová kaše se s kakaem nemíchá, o květinách a vůni knih, o jaru, o rodině a radosti z ní a přátel.

Často se mí stává, že vůbec nevím, o čem psát, nebo bych možná věděla, ale mám v hlavě nějakou zavřenou bránu, která nedovolí těm mým myšlenkám vystoupit tak, abych se v nich vyznala a mohla je napsat. Jediné, co vím je, že chci psát. Teď. Ať se děje cokoliv.

Je tu vedro a neustále tady jezdí auta. Jsem ve studovně na intru a stahuju si Hru o trůny. I když mě těch posledních pár dílů moc nenadchlo, nemůžu to jen tak přestat sledovat. Nic by nedávalo smysl a nikdy bych se nedozvěděla, kdo teda Západozemí bude vládnout, i když už to nějakých 6 sérii vypadá na Lannistery. No nic, stejně se mi ten díl stáhne až za 20 minut, mám poměrně dost času.

Jelikož jsem už asi 22 hodin "úplně sama" (lidé okolo mě jsou, samozřejmě, ale snad víte, jak to myslím), jsem na intru a škola by se tedy měla stát středem mého vesmíru, ale jediné, co svedu je hloupě a skoro bezmyšlenkovitě (zní to nelogicky) přemýšlet nad sebou a nade vším. Nedokážu posoudit, jestli tyhle svoje stavy ocenit nebo se jich vyvarovat. Určitě přijdu na spoustu nových skoro nepodstatných faktů ohledně mé osoby, ale nebudu se soustředit na nic jiného. Jen na sebe. To ale není sobectví, ne? Například se nebudu smát vtipům, který mi vlastně vůbec nepřijdou vtipný, nebudu se s ostatními bavit jen proto, že se to ode mě očekává a nebudu dělat spoustu věcí, které bych za "normálního" stavu paměti udělala automaticky.

Jak to myslím..nevím, sama se v tom motám. Každopádně těhlech pár řádků vyplývá asi hlavně z toho, že jsem dnes hodně přemýšlela (už je to tu zas), nad sebou. Nad tím, co vlastně chci a co si nepřeju dělat, ale dělám to, protože se to asi sluší, nebo je to moderní nebo nevim.

Vždyť já si přeju tolik věcí a vůbec tomu nevěnuju pozornost. Asi okolo sebe často nemám ty správné lidi.
Přeju si smích na své tváři každé ráno po celý den, přeju si aby se všichni celý den usmívali, přeju si ve škole číst bez toho, aniž by na mě někdo divně čučel, přeju si kávu bez cukru!!! a s mlékem, přeju si mít často otevřené okno a vyvětrané povlečení, přeju si být teď v kontaktu s těmi nejlepšími kamarády, které mám a přeju si, aby lidi tolik nelpěli na penězích, přeju si být ještě chvíli dítě a přeju si být doma na zahradě, kde budeme s našima grilovat a okolo budou běhat psi.

Tolik věcí.

Hlavně si nejvíc přeju, abych věděla, co si vlastně přeju a podle toho se řídila, taky si přeju, abych tolik v tomto článku nepoužívala slovo "přeju" a aby to nikomu nepřipadalo divný. Přeju všem, aby věděli, co si přejí.

Pro začátek stačí ten úsměv.


P.S. : asi na mě trošinku působí knížka P.S.

Samodemonstrace?

9. května 2016 v 14:40 | Venea |  Co se mi honí hlavou
Povinnosti, škola, práce a každodenní stres. Tohle všechno má jeden cíl, za kterým se naše životy ženou. Ale ten cíl stále ne a ne přijít, životy se zkracují, dětství utíká, rozum slábne a nohy chabnou. Už nemůžeme běžet a štěstí, za kterým jsme se tolik hnaly, je v nedohlednu. Vždycky o krok před námi, vždycky tak daleko.

Kde je problém? Vždť děláme všechno správně, nebo ne? Učíme se do noci, pereme, vaříme, uklízíme, smějeme se tomu, co je vtipné, chodíme do práce, zas a zas, všechno děláme dokolo a neustále nás u tohoto našeho životního stylu doprovází stres. Kamarád nad kamarády.

Problémem jsme my samotní. Nevíme, co je pro nás dobré, všichni máme nějakou představu štěstí, ke které si přesně ustanovíme plán cesty, který následujeme celý život, přesně tak jak bl napsán, ale ouha. Na konci té cesty za štěstím je jen prázdno. Teprve tam jsme si vědomi hodnoty života, teprve v tom bodu chápeme smysl štěstí. Ale už je pozdě.

Co je pro nás tedy doopravdy dobré? Odpověď je jednochá, to, co chceme v nejnitěrnější části naší duše. Tam se ukrývají ta smysluplná, jednoduchá přání, která produkují malé a krátké chvilky štěstí. Ty, bez kterých se v životě neobejdeme. Ty, kterých si mnohdy nevšímáme a přehlížíme je. Kolikrát se nám zdá, že jsou tak vyjimečné, že v ně pomalu přestaneme věřit. Není to to obrovské štěstí, kde nás už nic nikdy nebude trápit, jsou to malé dílečky, které na své cestě posupně skládáme, ty, které tvoří náš šťastný život.

Proč tomu tak teda je, nebo není? Na to si musí každý najít odpověď sám v sobě, ale tak všeobecně za to můžou samozřejmě media, škola, práce, zkrátka věci, které v nás spoustu věcí utlačují a nedovolí nám se trochu z té uzdy povolit.

Bože já zase blábolim. Furt nad něčim přemýšlím a snažim se hodně věcem porozumět, ale pak mi dojde, Káťo, vždyť jseš úplně mimo.
No, já sama nevím, jestli to, co tady občas píšu je pravda nebo ne, někdy mi přijde, že jo, a někdy, že melu nesmysli a že žiju někde v oblacích, kde všechno vidím s nadhledem.
Tak to tak berte, svoje názory si v životě stále tvoříme a měníme, proto budu ráda třeba i na váš názor na podobné téma.


Chystá se- KRESLENÍ CELEBRIT NA PŘÁNÍ.

Fanclub!


Účastním se!



NikaRoovy


Diplomy