Secrets

6. března 2014 v 17:39 | Venea |  Co se mi honí hlavou
Jak já bych vám někdy chtěla říct úplně všechno! Úplně všechno co v sobě mám! Nějakým záhadným způsobem to ze mě ale leze jako z chlupaté deky nebo vůbec. Mám toho tolik co říct, ale asi už jsem zvyklá na to, že toho moc neříkám ani v reálném životě. To ale neznamená, že nemluvim! Já MLUVIM!! Mluvim hodně! Jsem ukecaná! Mívám výbuchy smíchu a fakt hrozně mluvim, ale je rozdíl mezi mluvením o životě druhých a mluvením o sobě
samém. Né že bych o sobě nikdy nic neřekla, ale svoje pocity si často nechávám pro sebe a myslím, že nejsem výjimka. Snad jen ti nejotevřenější lidé dokážou mluvit o svém úplném nitru a vyškrábat zbytky všech svých tajemství a citů, které v nich zůstali nedotčené někým jiným.



Chtěla bych mluvit o lásce, smutku, štěstí a zklamání. Chtěla bych mluvit o všech pocitech, které v sobě mám, ale opravdu to nejde. Já si asi ráda nechávám tajemství. Když je někomu řeknu, tak to pokaždé neberou tak vážně jako já. To je možná to, co mi vadí. Že se tím lidé okolo mě nezaobírají a někdy to třeba jen tak přejdou. (přeháním)
Už tolikrát jsem přemýšlela o nějakém anonymním blogu. O něčem, kde se vypíšu a všechno dám vědět světu. Dám vědět, že žiju a že jsem přímo tady. Dám světu vědět, že jsem připravena na nějaké životní znamení a že si žádám trochu pozornosti.
To jsou momenty, kdy si připadám neužitečná a postradatelná. Kdy pro mě nic nemá větší cenu než moji kamarádi a rodiče, zároveň v takové okamžiky chci vyniknout a "dobít" svět.
Potom přijdou hlasité upomínky, které automaticky moje srdce vysílá do mozku vždy v tu správnou chvíli. Jsou to upomínky v tom smyslu, že můžu říct všem cokoli a že mě nikdo ne
zradí a že si můžu některé věci nechávat pro sebe, že je to normální.
A já ho poslouchám. Poslouchám své srdce. Naslouchám malé krvavé šišce masa, která se klepe v pravidelných rytmech. A najednou vím, že je to v pořádku. Najednou vidím všechno tak jak je, ale je to v pořádku. Já jsem v pořádku a všichni okolo mě.
Někdy potřebuju trochu kopnout do zadku, abych věděla, že mít tajemství je normální, že svět mě vidí, že mě kamarádi vidí, že mám rodinu, co mě vidí. Že mě dokonce někdy vidí i někdo, koho já vidím v poslední době nejradši na světě.
Že nejsem neviditelná a že anonymita není důležitá.
A víte, co mi právě došlo? Že jsem se vám právě s něčím svěřila! Takže to se mnou asi není zas tak zlé.

Některé věci, které si v sobě necháváme nás buď dusí, nebo nám dávají chuť dýchat. Někdy máme chuť se o ně s někým podělit a někdy se bojíme, že by nám je někdo ukradl a tak si je necháváme pro sebe.

Venea

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sára Sára | 7. března 2014 v 13:10 | Reagovat

Ani nevíš jak ti rozumím...

2 Štěpa Štěpa | 12. března 2014 v 21:32 | Reagovat

Krásný článek!!!! Vše si tak krásně, někdy vtipně avšak pravdivě popsala... :))

3 Michaela Michaela | E-mail | 16. března 2014 v 10:36 | Reagovat

Tak v tomhle jsme asi opravdu stejné. Taky mám v sobě tolik tajemství, že bych je možná ani nespočítala. Umím se svěřit, ale mám na to názor jako ty, že by to někoho příliš nezajímalo.

4 Venea Venea | Web | 16. března 2014 v 11:47 | Reagovat

[1]: Brouku:-*

[2]: Děkuju moc:-)*

[3]: :-/ Až je to někdy otravný :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Chystá se- KRESLENÍ CELEBRIT NA PŘÁNÍ.

Fanclub!


Účastním se!



NikaRoovy


Diplomy