Březen 2014

Zlodějka knih

24. března 2014 v 14:58 | Venea |  Recenze
Název: Zlodějka knih /The Book Thief/

Počet stránek:526

Autor: Markus Zusak

Nakladatelství: Argo

Rok vydání: 2009


Překlad: Vít Penkala

Anotace: Světový bestseller pro mladé i dospělé čtenáře.
Mladý australský autor sepsal silný, jímavý a neobyčejně čtivý příběh. Jeho vypravěčem učinil Smrt. Smrt je zdánlivě nezúčastněný divák, s dokonalým odstupem, s osobitou perspektivou; má všechny předpoklady pro to být svědkem a vypravěčem. Ale příběh Liesel Memingerové je tak mimořádný, že i Smrt si musí přiznat zájem o živé lidi, dojetí z jejich utrpení, hořkost a úlevu z konců. I Smrt má srdce. Zusakova kniha se vydává na smutná místa, rozhodně ale není skličující.

On My Wishlist 2

23. března 2014 v 15:25 | Venea |  On My Wishlist
Proč mám takové nutkání vždycky napsat článek v neděli? No, ale to je jedno, tohle stejně nebude nic moc dlouhého, protože podle názvu už asi víte, že se jedná o další Wishlist. No další, o druhý. Ještě se budu muset učit a tak, ale to zas tak hrozné není. Pořád je ještě neděle:D Viď Mei? :-) A co jinak? Já si užila celý víkend a ještě vám o tom něco řeknu, teď ale k Wishlistu. (má se dělat v sobotu, ale co:D).




Nelítostný společník

16. března 2014 v 10:08 | Venea |  Co se mi honí hlavou
Čas je nelítostný společník. Neustále nás do něčeho popohání a nenechá nás chvíli vydechnout. Jindy na nás zase moc tlačí nebo všechno moc zdržuje. Zdržuje tak, že někdy máme chuť se ohlédnout a zakřičet na něj ať laskavě pohne tím svým pomalým zadkem. Až budeme dospělí, budeme ho chtít chytit a postavit zpět na startovní čáru. Budeme se s ním prát a ohlížet se na to, co po sobě zanechal. Jen vzpomínky, kterým pomalu dohořívají i poslední uhlíky života. Zanechá za sebou ztracené úsměvy, o kterých už nevíme, komu patřili. Zanechá za sebou kusy tvrdého života padající na vás jako těžké balvany. V dálce možná zaslechnete tiché hlásky dětí, hrajících si na hřišti, které už dávno neexistuje.
Čas nedává další šanci, čas znamená smrt, život a vzpomínky. Znamená všechno, co děláme. Kdyby nebyl čas, nemohli bychom dělat nic. Nebyli bychom nic. Čas nám dává možnost žít a je na nás, jak tuto štědrou nabídku přijmeme, protože to má háček. Jednou nám nezbude nic. Možná budeme mít velký dům s bazénem a výřivkou, ale nebudeme se mít čeho chytit. Nebudeme mít nikoho, kdo by nám pomohl. Časem nám všechno zmizí a potom zmizíme i my. Naše vzpomínky zůstanou navždy zakopané pod domem, kde jsme vyrůstali a nikdo už si nikdy nevzpomene na zážitky dívky nebo chlapce, co tu vyrostl a prožil nejkrásnější dětství svého života. Nebude tu nikdo, kdo by vaše vzpomínky vytáhl zpět z udusané země a dal vaší duši novou šanci. Všechno bude stejné, jen bez vás.
Teď jsme ovšem tady. PRÁVĚ TADY. Nic jiného teď není a čas uhání pořád. Je to nezastavitelný divoký hřebec, je rychlejší než gepard a je rychlejší než všechno na světě. To ano, ale teď jsme tady. Je jedno, co děláme, je jedno jestli se cítíme zle nebo špatně. Jsme tady a jsme mladí. Jsme to, co si vaši rodiče a prarodiče přejí být. Tak to má být. Hledají v nás kousky svých vzpomínek tak, jak je jednou budeme hledat ve svých dětech. Jsme jejich šťáva a jsme to, co jejich životům dává smysl. Jsme mladí a tak to ještě nějaký čas zůstane. Jsme mladí, abychom dělali, co nás baví a abychom se neohlíželi zpět. Jsme tu proto, abychom žili přítomností, jelikož ne budoucnost ale přítomnost naší budoucnost tvoří.
Pořád se něco mění. Škola, přátelé, láska a nenávist. V našich mladých hlavičkách se pocity střídají už skoro stejně rychle, jako ten čas ubíhá. Jsme šťastní a minutu na to marně hledáme smysl našeho bytí. Jak jsem řekla, jsme prostě mladí a právě teď to nic na světě nedokáže změnit. Za pár let budeme pořád mladí. Budeme mladí tak dlouho, jak budeme chtít. Smůlou je, že většina lidí ztratí svojí dětskost v osmnácti. Zahrabe ji hluboko do své duše a stane se tvrdým realistou. Realistou bez života.
Totiž, už úsměvy dospělých lidí jsou známkou jejich dětskosti, vře v nich a stále hoří, jak jen to dokáže. Jen oni sami ji někdy nevidí.

Když jí dáme šanci, zůstane s námi navždy. Čas jí tu šanci dá, ale bude ji zkoušet a bude ji trápit. O to vaše mládí v dospělosti bude větší. Tak to vydržte. Jsme mladí a nikdo nás nemůže zastavit. Žijeme přítomností a na zítřek nemyslíme, a tak to má být. Žít teď a jak nejlépe to svedeme.

Secrets

6. března 2014 v 17:39 | Venea |  Co se mi honí hlavou
Jak já bych vám někdy chtěla říct úplně všechno! Úplně všechno co v sobě mám! Nějakým záhadným způsobem to ze mě ale leze jako z chlupaté deky nebo vůbec. Mám toho tolik co říct, ale asi už jsem zvyklá na to, že toho moc neříkám ani v reálném životě. To ale neznamená, že nemluvim! Já MLUVIM!! Mluvim hodně! Jsem ukecaná! Mívám výbuchy smíchu a fakt hrozně mluvim, ale je rozdíl mezi mluvením o životě druhých a mluvením o sobě
samém. Né že bych o sobě nikdy nic neřekla, ale svoje pocity si často nechávám pro sebe a myslím, že nejsem výjimka. Snad jen ti nejotevřenější lidé dokážou mluvit o svém úplném nitru a vyškrábat zbytky všech svých tajemství a citů, které v nich zůstali nedotčené někým jiným.



Chystá se- KRESLENÍ CELEBRIT NA PŘÁNÍ.

Fanclub!


Účastním se!



NikaRoovy


Diplomy