Malý kousek odvahy.

11. dubna 2013 v 21:11 | Venea
Čáu, dneska jsem byla u zubaře a chtěla bych se s vámi podělit o takový můj příběh:-D Fakt je to psané jako příběh:-D Ať se líbí:-)



Celý den jsem byla nervní, v životě mi nebylo tak zle. To nejhorší na tom ale bylo, že tenhle těžký pocit v žaludku nevyvolávala přejedenost ani přetaženost. Bylo to jen a pouze v mé hlavě. Ve škole jsem byla jako na jehlách a nedonutila jsem se ani k jednomu přihlášení o dějepise a matice, která mi běžně celkem jde. Vlastně jednou jsem se přihlásila, to když mě konečně přestaly škrtit ty nové úzké kalhoty a já se ne moc pohodlně dobelhala k tabuli s tím, že udělám jeden příklad. Když jsem usedla zpět do lavice znovu jsem se zabořila do svých myšlenek, které se poslední dobrou více než okolo kluků motaly právě okolo zubaře, ke kterému jdu mimochodem dnes. Asi desetkrát jsem zaúpěla nad představou, že se mu tam z té nervozity pozvracím. Ještě více mě ale děsila myšlenka, jak moc bude to broušení mého ulomeného zubu bolet. Opravdu bych radši omdlela, než aby se mi někdo vrtal v puse. Zbytek školy jsem tak nějak přečkala s myšlenkou, že s novým zubem se konečně budu moci tak "oslnivě" usmát.
Oběd byl horší. Snědla jsem ho totiž téměř celý a to nebylo dobře. Radši jsem si skočila na záchod. Kupodivu mi vůbec zle nebylo, opravdu to bylo jen v mé hlavě. To ale nic nemění na tom, že jsem byla vyděšená až po uši a že mě má sestra musela ze záchoda doslova odtáhnout. Celou cestu domů se mě snažila psychicky podpořit, ale v jejím případě jde jen o takový způsob jak člověka vydeptat ještě víc. Nemyslím to zle ale ona to ví.
Vydrhnula jsem si zuby, i když jsem byla na dně tak jsem přeci pořád čistotný člověk. (:-D)
Když jsme už měly odjet na tu jistou smrt tak jsem si vzala takovou drobnost. Takovou věcičku, která mi vykouzlí úsměv na tváři, i když je mi nejhůř. Něco co můžu mít sebou pořád a něco co mě chrání a dodává mi odvahy. Něco svým způsobem vnitřně nádherného a kouzelného. NĚCO NEOBYČEJNÉHO.(ne není to josh hutcherson). Úplně maličký reprodrozd s keramiky se mi akorát vešel do rukávu svetříku. Nebyla jsem schopná ho ani na chvíli pustit. Nemůžu říct, že jsem se nebála, ale ten malinký ptáček v kroužku mi dával jistotu, kterou bych si sama dopřát nedokázala.
I když se mu při mém pevném stisku trošičku pochroumal šíp tak byl u mě a pořád jsem ho nepouštěla.
V čekárně k mé smůle vůbec nikdo nebyl a tak jsem byla co nevidět na řadě. Sice jsem si ještě předtím vyslechla pozitivní řečičky od mé rodinky, ale ty mi odvahy moc nedodaly. Letmo jsem objala taťku a mamka mi vlepila lepkavou pusu na čelo s tichým šeptem, že pro mě něco doma má. To už byla jiná a já si to našrádovala do ordinace s umělým úsměvem na rtech. Tam se mi znovu sevřelo hrdlo stejně jako před tím a ještě více jsem svou upocenou dlaní mačkala nebohého reprodrozda.
"Pojď Vlachová, sedni si tady." Zaskřehotala paní (čarodějnice) sestřička a švihla po mě takovým pohledem, který se mísil se vztekem ale také určitým pochopením. Pomalu jsem sedla na křeslo, opřela se a otevřela doufám dost svěží pusu.
Chvilku si doktor mého ulomeného zubu nevšímal, až jsem doufala, že si ho nevšimne vůbec a jí živá sice ne moc zdravá odkráčím domů. Ale to se nestalo. Hned po mé šťastné myšlence si ho všiml a čelo měl v mžiku svraštěné.
"Jak dlouho máš tu jedničku ulomenou?" Zeptal se překvapivě klidným tónem což mě celkem uklidnilo.
"Asi dva týden nebo dva." Ta lež nebolela. Nic jsem necítila, žádné výčitky svědomí, prostě nic. Moc šťastnej by asi nebyl, kdyby zjistil, že ho mám ulomený od Vánoc. Bylo na něm ale vidět že mé lži moc nevěří.
Když bral do ruky vrtačku omdlévala jsem. Tak moc jsem chtěla aby to tam se mnou kleplo ale nestalo se. Místo toho přišly myšlenky tipu "jsem silná, musím být, jsou i horší věci!" Povzbudily mě, až jsem se tomu sama divila. Ta bolest byla hrozná, a to mi to dělaly na dvakrát. Můj malý kamarád mě ale podpořil tolik, že jsem mu moc vděčná. Sice přišel o zobák a šíp ale já mám novej zub.-D Nikdy jsem si nemyslela že budu "kusu hlíny" vděčná. Samozřejmě že jsem byla vděčná i mé sestře, která tam se mnou byla taky a byla by naštvaná, kdyby si tohle přečetla a nespatřila samu sebe.
No to ale nic nemění na tom že zubaře K SMRTI NESNÁŠIM!


To byl takový můj denní příběh, o který jsem se s vámi chtěla podělit:)
Mějtě se fajn
Venea:-*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Chystá se- KRESLENÍ CELEBRIT NA PŘÁNÍ.

Fanclub!


Účastním se!



NikaRoovy


Diplomy