PPP- Přání anděla. Kapitola 1.

29. prosince 2012 v 11:09 | Venea
Ahojky, takže jak už se můžete dozvědět v menu tak píšu povídku do projektu Niky. Začalo mě to hodně bavit a tak jí budu přidávat i sem na blog. Doufám že se bude alespon trochu líbit. Pěkné počtení.
Venea.-*




Říká se jím slepý. Někdo je odsuzuje. Někdo je lituje. Někdo jim pomáhá a někdo je obejde bez povšimnutí. Oni to vnímají jinak. Milují život, protože mohou vůbec dýchat, cítit a milovat. Všímají si maličkostí. Žijí i bez zraku. Kvůli své bohaté fantazii nemusí nic vidět. Vidí to v mysli všechno mají mnohem hezčí. Váží si všeho, co jim život dal. Protože jim toho až mnoho vzal. Všechno si pamatují, nezapomenou na to, že si jim pomohl nebo jim na opak uškodil. I když tě nemohou vidět, navždy budeš v jejich srdci. Já jim říkám andělé života. A právě o jedné slepé mladé dívce bude tento příběh.

Kapitola 1.

Míjel všechny mraky jako nic. Prolítával jimi jako jemnou ranní mlhou co se usazuje na hladině rybníka. Vznášel se tak moc rychle, že vlastně nebylo, ani pořádně poznat jestli je to žena nebo muž. Na moment se zastavil. Silný vítr, který při rychlém letu vytvořil ho ovanul ze zadu a spěchal dál..

Přímo před mýma očima se těsně nad zemí vznášel muž. Plavé kudrnaté vlasy mu vlály od mírného větříku z pootevřeného okna. Cítila sem jeho vůni dokázala sem pocítit každý jeho výdech a nádech. Jak jeho světle modré oči pohlcují ty moje. Neviděla jsem ho, ale přesně jsem věděla, jak vypadá. Mé myšlenky se k němu hrnuly jako prudká voda. On je ale zachytil a na každou rychle odpověděl. Nemusel používat slova, já to cítila. Jako nikdy u nikoho jiného. Naklonil se ke mně. Do teď na mě příjemně svítilo podzimní slunce a hřálo mi nohy. Teď mě ale cosi zastínilo. větru.. . Moc jsem si přála aby promluvil. Ale on nemluví nikdy nemluví. Neumí mluvit. Alespoň si myslím že neumí protože pokaždé když mi nějaký poví. Opřela jsem se o zeď a nohy natáhl směrem ke konci postele. Přetáhla jsem si přes tělo deku a zachumlala se. Někde n. I když piju. Přitáhl se ke mně a podržel mi pití. Nespadlo. Pomáhala jsem mu protože se zdál být dosti slabý ale přeci jen mi pomohl. Poslala jsem mu myšlenku, ať už povídá, že jsem napjatá. Blesku rychle mi odpověděl a po ostře řezané andělské tváři se mu rozlil chlácholivý ale zároveň šibalský úsměvtu byl tak nikdy nepromluvil. Chodí sem každý den. Cítím jeho hlas každým dnem ale jen ve mně. Povídá mi příběhy. Příběhy o princezně. Já bez nich už neusnu. Moc krásně vypráví. Doufám že i dnes. Bez odpovědi si lehce sedl na mou postel tak aby mi neskřípl nohy. Ani jsem necítila že by si sedl. . Začal vyprávět.

Svíjela se v žalu. V srdci i v duši měla zimu. Po kůži se jí rozprostíraly ošklivé rány a jizvy. Špinavé blond vlasy jí klesaly do unaveného a zkřehlého obličeje. Mladá dívenka, které mohlo být maximálně 16. Seděla na mrazivé zemi uprostřed zimní noci a opírala se o zeď jakého si domu. Temně modré oči zamířili k obloze. Byli bez zmínky čehokoli živého. Nebyly to oči normálních dětí. Tyhle byli jiné. Slepé. Mrtvé.
Po bledé dívčině tváři se řinuly proudy ledových slz. Mrzly jí na tváři. Polykala je jakoby to bylo to jediné co měla. Vyhublé nohy si přidržela u ramen a na kolena si položila hlavu. Byl slyšet jen pláč. Žalostný pláč nevinné dívenky.
Vtom se něco stalo. Něco co jí navždy změnilo život. I přes to že dívka byla slepá moc dobře si všimla že se před ní neobvykle rozzářil svět. Zvedl se silný vítr. Lomcoval se stromy a staré větve létaly ve vzduchu. Dívka otevřela pusu a postavila se. Netušila proč ale toho větru se nebála. Dokonce z něj cítila bezpečí a v žádném případě nechtěla odejít. Vítr se změnil na vichr. Začala šílet z toho že nemůže vidět co se před ní děje. Zavolala do prázdnoty.
"Haloo?!" Měla hlas jako nešťastný anděl.
Nic se nezívalo. Sebrala všechnu odvahu, kterou ještě měla a vydala se tím směrem s myšlenkou, že horší už to nebude. Její zkřehlé tělo umíralo zvědavostí. Odhrnula si špinavé blond vlasy z čela. Kmitala okolo sebe rukama jako šílená. Nevěděla kde je a kam jde. Ucítila jemné zabrnění. Třásla se nervozitou ale i nekonečnou zvědavostí. Na okamžik zaváhala a chtěla se vrátit zpět.
"Co tam bude?! CO?!" Zeptala jsem se ho. On neodpovídal, jen na mě mrkl a pokračoval ve vyprávění..
Na to si ale uvědomila, že je to blbost. Ne! Nemůže to být horší! Při nejhorším umře. No a? Stejně nemá nikoho, kdo by jí na tomto světě držel.
Znovu zašeptala do prázdnoty.
Ozvalo se jakési zašustění.
Dívka strnula a rychle couvla. Bylo pro, ní utrpením že nevidí co se před ní děje. Snažila se to vnímat srdcem a myslí. Něco se před ní pohnulo. Opatrně k tomu přikročilo. Mohlo jí to okamžitě ublížit, ale jí by to nevadilo. Na moment se podivila, že je tu sama. Alespoň si tedy myslela, že je tu sama. Taky tu může být hora lidí, která jí s údivem pozoruje. Vždyť přeci nemohla být jediná. Kdo, viděl ten záblesk světla. Anebo, už je v nebi? Nevěděla.
Jemně před sebe sáhla. Okamžitě nahmatala jakýsi povrch. Až teď si uvědomila, že vítr utichl. Povrch byl studený jako led, podobně jako její kůže. Ale oproti její kůži tohle bylo jemné a hebké. Dívka se povrchu nemohla nabažit. Něco jí pohlcovalo. Cítila náhlý příval štěstí. Právě z toho co proti ní leží. Dobrá energie jí celou vcucávala a dívka se po dlouhé době usmála. Úsměv z ní vykouzlil nádhernou dívku. Její slepé oči se rozzářili. Husté řasy přestaly propouštět slzy.
Povrch se hnul. Prudce se odrhla. Okamžitě jí došlo že to je tělo. Je před ní lidské tělo! Rychlý nával jiných myšlenek způsobil že se dívka znovu rozbrečela. Nevěděla, jestli má utíkat nebo zůstat. Jestli má někoho volat na pomoc, nebo jestli má tomu člověku pomoct. Vzpomněla si na to co se stalo před chvílí. Ten člověk jí vrátil úsměv. A alespoň na chvíli se cítila plná štěstí. Nesmí ho tu nechat. Dluží mu pomoc.
Z hluboka se nadechla a naklonila se k tělu. Nahmatala hlavu. Byl to muž, měl ostré rysy. Nejspíš to tedy byl muž. Delší kudrnaté vlasy mu sahaly na ramena. Měl vyhublé tělo podobně jako dívka. Dotýkala se ho tak lehce že nebylo skoro možné aby to cítil. Ale asi to opravdu cítil. Prudce se hnul. Dívka zaváhala, ale neodrhnula se. Probouzel v ní novou naději. Novou naději v to že ještě má šanci na lepší život.
"Slyšíš mě?" Zašeptala tiše.
"Ano.." Ozval se hlas a dívka ztuhla, byl tak jemný a přitom tvrdý tak moc…andělský.
"Andělský,.." Zašeptala jsem a zavrtla se do peřin.
"Si v pořádku?" Zeptala se po chvíli statečně.
Neodpovídal. Jen se jí dotkl. Jemná kůže jí pohladila po vlasech.
"Musíš jít, pryč nech mě tu. Už nemám naději, jsem ztracený."
"Víš i když vůbec netuším kdo si, nevidím tě a znám tě sotva minutu. Tak si mi na tváři po dlouhé době vytvořil úsměv, a já se cítila šťastná. Tvá přítomnost mi něco dává, i když netuším co." Povídala si sním jakoby ho znala celý život. Zapomněla na bolest a chlad.
Podíval se jí do očí. Dokonce i ve tmě by si každý všiml že měl nádherné modré oči veprostřed našedlé. Byl nádherný, ne, dokonalý. I přesto že byl doslova vychrtlý, otrhaný tak byl ..jako anděl.
Ona ho neviděla a to jí mučilo.
"Kdo jsi?" Zeptala se a sáhla mu na vlasy.
"Jsem vypovězený. Říkej mi Arnel." Promluvil a stáhl si její ruku z vlasů.
"Zvláštní jméno, já jsem Klára."
Usmál se na ní, nedalo se slovy popsat jak moc byl neodolatelný. Mohlo mu být okolo osmnácti let.
"Ty si spadl z nebe?" Uvědomila si náhle Klára ale nevypadala tolik udiveně.
Znovu se usmál a sklopil hlavu.
"Musíš už jít holka." Vzal její zkřehlou ruku a postavil jí na nohy, i on se postavil.
"Nemám kam jít."
Arnel se na ní soucitně podíval a podal jí ruku.
Klára znovu ucítila ten příjemný pocit náhlého štěstí.
"Jak tohle děláš?" Obrátila k němu hlavu.
"Dělám co?" Udivil se.
"Já vlastně nevím, zapomeň na to."
Co teď budeš dělat Arneli?" Jeho jméno se jí špatně vyslovovalo.
"Nic počkám na smrt, ale ty už běž."
"NEMÁM KAM JÍT!!" Rozkřikla se na něj a z očí se jí vyhrnuly horké návaly slz.
"Nevím proč ale když jsem se tě dotkla, ucítila jsem energii, pocit štěstí, víš vůbec jaké to je, když se na tebe vykašlou oba rodiče jen proto že si jiný? Víš jaké to je každý den, každou sekndu přemýšlet nad tím jak se zabít? Jaké to je mrznout každou noc, mít každý den jako noční můru, která pokračuje i ve dne? Ne nevíš!" Zoufale se mu opřela o rameno. Chtěla nabrat sílu. On se na ní chvíli koukal. Potom jakoby mu něco bliklo v hlavě, přimhouřil oči. Pocítil k té dívce …důvěru a neskutečnou sílu. Sevřel jí v náručí, Jakoby to byli nejlepší přátelé. Zabořila se mu do vlhkých vlasů.
"Půjdu s tebou." Zašeptala.
Trochu přivřel oči.
"Když to tak chceš, potom tě tedy budu opatrovat na každém kroku."
"Proč by si to dělal, sama se o sebe postarám, nejprve se musím postarat já o tebe." Odtáhla se od něho a mrtvýma očima si ho prohlédla.
Jen se usmál, jakoby mu něco došlo.
Co mu došlo? Povídej prosím! No tak nenapínej mě!

Těžce se zvedl. Opřel se o lavičku o podál. Dívka i tak poznala, že je o dost vyšší než ona. Chtěla ho podepřít pod rukou, ale odmítl se slovy že jestli chce být silný musí se stát silným. Zakroutila nad tím hlavou, ale po chvíli ho stejně podepřela. Celý se klátil. Opatrně udělal krok. Usmála se. Byl to ten nejčisčí úsměv co vůbec lidské tváře umí vykouzlit. On si toho všiml a zahřálo ho to u srdce. Přišlo mu že ta dívka je až moc hodná.
Po dalším kroku to už šlo jako po másle.
"Kam že to vlastně jdeme?" Zeptal se.
"Já nevím ale tady do rána zůstat nemůžeme." Usoudila.
Myslím že tímhle směrem je místo kam nikdo nechodí, tam se pro zatím můžeme schovat."
Usmál se, ještě nikdy před tím neviděl a necítil takhle moc laskavou lidskou bytost.
"Au" Vydala ze sebe dívka a už ležela ne zemi.
Arlen na nic nečekal a už u ní klečel.
"Je ti něco..?" Zeptal se jemně a sáhl jí na místo úrazu.
"Nic nic, jen sem si podvrkla kotník. Au..sakra to bolí." Zaskučela a chytla se za nohu.
"Nehýbej se ano?"
Co chceš dělat Arneli?" Šmátrala po něm rukama a chtěla ho zastavit, ať už se chytá dělat cokoli.
Za okamžik už Klára necítila pevnou a studenou zem opuštěného náměstí ale měkkou a hřejivou kůži. Okamžitě se usmála. Arnel byl jako droga.
"Nemusíš mě nosit." Zasmála se.
"Ale ano to musím, ty si pomohla mě a já pomohu tobě."
"Stejně si lehká jako kdybych nic nenesl." Klára jeho úsměv sice neviděla ale cítila že byl upřímný.
"Ale si nemocný, neměl by si mě nosit." Protestovala dívka
"Ticho tam!" Zavelel a dal se do kroku.
"Když myslíš nebudu ti bránit." Oba se zasmáli.

Ano, možná dívce právě z nebe spadla úplně nová naděje.

Páníí! To bylo tak dojemný, a nádherný! Poslala jsem mu další myšlenku. Neodpověděl jen mě pohladil po vlasech. Necítila jsem jeho dotek a to mě mrzelo.Nejspíš je tak lehký že ani cítit nejde. Ani jsem se nenadála a byl pryč. Ani se nerozloučil. Ale asi to bude i tím že už jsem zavřela oči, abych mu udělala radost že už spím. Určitě mě nechtěl budit. Oo je tak hodný. Ale co zítra zas přijde moc se těším. Teď už ale vážně, jdu spát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ell Ell | Web | 29. prosince 2012 v 11:17 | Reagovat

Pěkné :)

2 Tonča Tonča | 29. prosince 2012 v 11:22 | Reagovat

To je moc hezký, ale na začátku sem se trochu ztrácela, protože tam bylo několik nesrozumitelností, asi kvůli překlepům.

3 Venea Venea | 29. prosince 2012 v 11:27 | Reagovat

No jo toho jsem si také všimla:DD jinak děkuji:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Chystá se- KRESLENÍ CELEBRIT NA PŘÁNÍ.

Fanclub!


Účastním se!



NikaRoovy


Diplomy