Září 2012

Dítě úplňku

29. září 2012 v 18:35 | Venea |  Básně
Ahojda, jak se máte?:D já fajn, ale asi se nemůžu dívat na HP :D:D ale to sem nepatří:D:D prostě jsem měla nutkání zase za sto let něco složit:D Tak tu to je:) Něco trochu krvavějšího:)

Zdravím, Venea:)

V noci se měnící,
v úplňku se mučí.
Slzy k tlapám klesají,
probudilo se srdce vlčí.

Hvězdy ho litují,
lidé ho soudí.
"Ať shnije!"
Jen zloba v nich proudí.

Podobnost má vlka,
však v těle mu proudí krev člověka.

Vidle na ně berou,
z vlčích očí slzy se derou.
Po pomstě touží,
jeho myšlenky se souží.

Krev na tlapách má,
své podobě se oddává.
Kvůli lidem,
svou duši prodává.

16.Kapitola 2.část

28. září 2012 v 16:56 | Venea |  Válka srdcí
Ahojky, už dlouho dlouho jsem sem nic nepřidala a připadá mi že na blog trochu kašlu takže sem se ho rozhodla zrenovovat začnu tím že budu mnohem častěji psát a budu vymýšlet soutěže. Potom se budu zabívat novým layem od nadané Dincie, která má teď boužel v laých pauzu. Nu ohledně téhle kapitoli..nic vám prostě říkat nebudu!:D Užijte si jí)

Krásný den, Venea


Vyjeli z Krásného lesa. Ocitli se na pustině. Elfka na vteřinu zaváhala, jestli jsou stále na dobré cestě. Nikde žádné stromy, žádná voda. Jen kamení pokryté mrazem a jinovatkou. Talia věděla že tohle pro oba nebude jednoduché. Musejí se dostat přes ty mohutné hory plné nebezpečí i ve dne. Nejsou na to připraveni. Ve vesnici si kvůli tomu elfovi co si říká Forden nemohli ani nic pořádného koupit. Talia chtěla teplé šaty a nějaké to jídlo. Teď ale nemají vůbec nic. V krásném lese to ještě šlo, byli tam různé keře a voda v potocích. Ale tady? Nic. Elfka by se hodně divila, kdyby tu zahlédla nějaké zvíře.

Rozhlédla se. Hustá mlha jí křížila cestu natolik, že si nebyla jistá jestli se Risa nevznáší. Když ale zaslechla tlumený zvuk jejích kopyt dopadajících na studené kameny tak se uklidnila. Talia počítala s tím, že než dojedou do hor bude to trvat tak dva dny. Přeci jen. V tomhle mrazu to není nic lehkého. Přisunula si lehký kabát blíže k tělu a zmáčkla studené tělíčko Dupika, který seděl před ní a třásl se zimou. Byla zničená. Tvrdé podmínky téhle krajiny jí lezly na mozek. Elfové na tohle nejsou zvyklí. Oni znají jen přírodu, stromy a lehké šumění potůčku. Talia Kramánii z téhle strany ale ještě nepoznala. Ani nikdy poznat nechtěla. Zimou se jí svíral hrudník. Pomalu jí odumíraly končetiny. A to ještě nepomyslela na to co bude v horách. Ale jedinou výhodu toto místo přeci jen mělo. I kdyby byla Karmánie sebevíc změněná a zničená. Tady by to zůstalo stejné, stejně zlé a chladné. Jeli stále podle řeky. Ale byla ž příliš ledová, skoro zmrzlá. Talia se jí navíc bála. Bohužel to ale byla jediná možnost jak se dostat do hor. Ta řeka je tam zavede.

Museli si odpočnout. Byť je na chvíli ale přece. Únava by je časem zabila. Zastavila Risu jemným kopnutím do břicha a svezla se dolů na tvrdou zem. Dupik za ní. Přitiskla si ho pevně k tělu. Museli se navzájem zahřát. Sundala si plášť a přehodila ho přes skřítka. Zavřela oči. Havraní vlasy jí spadly do obličeje.

Za okamžik její bystré uši zaslechly pohyb země. A zas a zas. Někdo se k nim přibližoval. Kroky byli silnější a silnější. Talia sebou rychle cukla a zvedla se. Dupik hned za ní. V mlze byl vidět je obrys postavy, která se přibližuje ladným krokem. Talia usoudila, že je to elf. Postava se prodírala mlhou a začínaly se jí rýsovat krátké vlasy, výška a když se elfka opravdu dobře zadívala spatřila nádherné bezedné modré oči. Silně jí pýchlo u srdce. Z mlhy vystoupil hnědovlasý elf a ironicky a zároveň pobaveně se na ní zahleděl.

"Forden." Zašeptala.

"Ano, ano. Taky tě rád vidím ty uprchlice." Pronesl chladně a přistoupil k ní blíž, Dupik ostražitě vytáhl malou dýku a pohrozil elfovi. Ten se jen zasmál a prstem odhrnul ostří dýky stranou.

"Co tu děláš." Odtáhla se od něj Tália zlostně.¨

"Ale no tak, chci ti pomoct." Usmál se.

"Ty a pomoct? V tvých očích není nic dobrého." Přimhouřila oči.

Jeho úsměv se na okamžik ztratil, ale hned byl zase zpět.

"No když myslíš, myslel sem že ti to ovoce a chléb pomůžou ale, když nechceš. Tak selaví." Jeho smích zněl, jakoby se zasmál ďábel. Talia ale věděla, že tohle myslí upřímně. Všimla si velkého ruksaku.

"Počkej." zašeptala a pomalu se k němu přisunula.

"Co za to chceš?" Zeptala se podezíravě.¨

"Nic." Pronesl jednoznačně.

Elfka si ho prohlédla nedůvěřivým pohledem, ale na to souhlasila. Právě teď by udělala naprosto cokoli, aby měla co sníst.

Forden se usmál a přikývl. Pomalu vyndal z ruksaku kousek čerstvého chleba a jablko. Podal to Talie ta ale odmítla a jídlo ponechala Dupikovi. Forden nad tím zakroutil hlavou ale nakonec Talii také podal kousek chleba. Talia si pomalu sedla na zem. Forden si všiml jaká je jí zima. Trošku neochotně jí podal Svůj velký dlouhý kabát a sám zůstal o zimě. Talia nejdřív nechtěla přijmout ale nakonec jí zima přesvědčila, aby si ten kabát vzala. Zachumlala do něj sebe i skřítka.

"Pověz, proč si se sem vydala?"
Zeptal se a jeho hlas zněl kupodivu mile.
Talia se mu zahleděla do očí. Byly vskutku nádherné. Jeho pohled..to jak byl teď krásný se nedalo popsat. Talia na něj zírala jako blázen. Nikdy dříve nejspíš podobně zvláštního a tak moc dokonalého elfa neviděla. Pousmál se.

"Jsi v pořádku?"

Talia se probrala a trochu se zastyděla.

"Ano jsem, no..po pravdě musím najít čarodějku."

"Čarodějku?" Podivil se a přisunul se k ní blíž.

"Ano, potřebuju od ní pomoct ale víc už ti nepovím, ještě tě tak moc neznám." Šťouchla do něj a oba se zasmáli.

"Taky ti něco možná časem povím.." Zašeptal si pro sebe.

16. Kapitola 1. Část

15. září 2012 v 20:14 | Venea |  Válka srdcí
Ahojky, tak tu mám další kapitlu k VS! :) Doufám že se bude líbit:) Venea v ní objeví jakousi moc. :))) :D
Nebudu vám toho moc prozrazovat :D Ať se líbí :)

Venea:-*



Probudila se na měkké trávě ve spáncích jí pulzovala ostrá bolest. Musela si nějak narazit hlavu. Vůbec na nic si nevzpomínala. Z toho tedy usoudila že se musela bouchnout ve spaní. Pomalu se posadila a protáhla si zkřehlá záda. Uslyšela lehké zachrápání. Otočila se za tím tichým vzduchem a hlasitě se zasmála. Hned si ale dala ruku před pusu a zastyděla se. Neměla by budit ostatní. Za ní ležel malý medvídek. Musel být osamocený. Jeho vyhublé tělíčko se choulilo Nikovi u nohou. S každým těžkým nadechnutím se medvídě zachrápalo. Venea se znovu usmála a soucitně na něj pohlédla. Jemná srst se mu leskla ve východu slunce.

Niko sebou lehce cukl. Venea spatřila jeho neposedné kudrnaté pramínky vlasů jak mu klesají do krásně tvarovaného obličeje. Znovu si vzpomněla na ten Nikům pohled, když ji viděl spolu s Erikem. Byl tak..skolený. Ten beznadějný výraz jí bude pronásledovat až do konce života. Byl to její jediný přítel, nesmí dopustit, aby se ten pohled znovu opakoval. Na to ho mněla až příliš moc ráda.

Medvídek se probudil. Nešikovně se zvedl a přicupital k Venea až na její klín. Byl celý promrzlý. Venea čekala, že mu nebude zima, když byl schoulený u Nika. Jemně ho pohladila po hřbetě. V tu chvíli si přála, aby medvíděti bylo lépe. Aby se zahřál. Měla to v mysli. Stejně jako každou myšlenku pořádně zpracovala, ale tohle bylo jiné. Něco v sobě ucítila. Všude v žilách jí začala zrychleně tepat krev. Ucítila obrovský příval nějaké energie. Vycítila, že to je dobrá energie. Nechala ji aby do ní vstoupila. Zatřásla se. Žíly začaly pumpovat ještě víc. Jako zběsilé. V celém těle teď Venea cítila novou energii. Netušila proč nebo jak, ale bylo to tak. Položila obě ruce na medvídkovu jemnou srst a zavřela oči. Ve zlomku sekundy se ozval prudký a silný vítr, hned to ale přestalo. Na medvídkově srsti se objevila bílá zář. Přicházela z dívčiných rukou? Ne tak úplně, nýbrž z jejího nitra. Venea získala moc.

Medvídek na ni zíral se zvětšenýma zorničkami. Venea z jeho těla ucítila teplo.

Prudce vstala a opřela se o strom.

Co se to u Karmánsů stalo? Zeptala se ve zmatku sama sebe.

Cítila se mnohem silnější, věděla že by teď dokázala přemoct i svého otce, všechny kdo by se jí postavily do cesty, ale nechtěla si přiznat, že vůbec nějakou moc má.

Nedokázala teď uvažovat, nezaregistrovala ani to že na ni zírá Niko s přidušeným pohledem údivem v očích. Stále v ruce svírala medvídě, pohlédla mu do očí. Jako by jí děkovalo. Jako by bylo šťastné. Venea na něj zmatené kývla. Najednou věděla, co má udělat, opatrně položila medvídě na zem a to spokojeně odcupitalo do lesa. Venea se za ním usmála a přistoupila k Nikovi.

"Co se to právě stalo?" Zeptal se stále udiveným a rozrušeným hlasem.

"Víš já nevím," usmála se. "ale bylo to úžasné, a tuším, že mi to patří, že je to moc. Moc mé matky." Venea se zasmála. A vrhla se udivenému Nikovi do náručí.

"Je to znamení chápeš!" Vykřikla a znovu se zasmála

"Matka mi posílá znamení, svou moc!"

Niko stále nic neříkal. Teď se tvářil spíše zase otráveně a naštvaně.

"Ááchh..je to úžasný pocit." Vykřikla a v tu chvíli jí vůbec nezajímalo, že vzbudí ostatní.

Niko na ní pohlédl zklamaným pohledem, ale potom k ní přistoupil. "Veneo, nic o té moci nevíš, ani já o tom nic nevím, jen tak se objevila, není to divné? Mněli bychom se o tom s někým poradit. Můžeš někomu ublížit nebo to může ublížit tobě…" Svěsil pohled.

"Ale no ták, vždyť tohle mi nemůže ublížit, je to jako kdybych ovládala štěstí.

"Ještě před chvílí ses mi zdála, že s tou mocí odmítáš být jakkoli spojená, nějak se mi to nezdá Veneo." Nesouhlasil, Niko.

"Ale to je nesmysl a ty to víš. Slib mi prosím, že to nikomu nikdy neprozradíš. Nechci aby o tomhle někdo věděl." Promluvila a hlas jí trochu sklesl.

"Když myslíte princezno.." Prosadil ironicky Niko a zašel do lesa.

Venea ho nevnímala a zasmála se ještě hlasitěji.




Teď se zeptám já :))

1. Co si myslíte že Venea dostala za moc?
2. Co si myslíte o vztahu Nika a Venei?
3. Koho byste chtěli v další kapitole ? :D :D

Rozhovor s Míšou Burdovou!

12. září 2012 v 20:11
Ahoj! Tak tu mám zas něco trochu jiného:) Přináším vám můj vytoužený rozhovor s Míšou Burdovou! Jsem šťastná že ho sní udělala :) Na těch otázkách jsem pracovala děsně dlouho:D A tak doufám že budou odpovídat i na vaše otázky na, které jste se Míši nezeptaly:) Tak to je asi tak všechno:) Jinak myslím že vám nemusím sdělovat o koho v tomhle rozhovor jde:D Michaela Burdová je mladá fantasy spisovatelka a její oficiální stránky najdete ZDE!

S láskou, Venea:-*


Ahoj

Míša: Ahojky

Jak se máš?

Míša: Protože mi teď po dlouhé době zase začalo jít psaní, tak dobře

Někde od kamarádek jsem se doslechla že připravuješ knížku o Snížkovi, je to tak?

Míša:Je to tak J Bude vtipně zaměřený příběh přímo o Snížkovi, kde se vrátí i některé z hlavních postav z Poselství jednorožců

Co si myslíš o fanfiction ať už na tvé knihy nebo na cokoli jiného?

Míša:Fanfiction mám moc ráda, sama jsem ho před nějakým tím rokem psala, na Harryho Pottera (mé povídky si můžete přečíst na mých stránkách nelien.blog.cz). Také jsem nějaké FF četla a co se týče FF na mé knížky, je to pro mě jedině pocta, mám radost, že se někomu mé knihy líbí natolik, že na jejich téma vymyslí vlastní povídku.

Kdy tě poprvé napadlo že by si mohla začít psát?

Míša:Bylo mi asi 16, tehdy jsem začala hodně číst, a protože jsem vždycky ráda vymýšlela příběhy a potom z nich tvořila komiksy, myšlenka na vytvoření vlastního příběhu přišla zcela samovolně. Měl to být spíš pokus, ze kterého se stala vášeň.

Jsi se svou tvorbou spokojená?

Míša:Jak kdy :D Někdy mám pocit, že mi nic nejde a všechno, co jsem napsala, je úplně strašný, a někdy si zase říkám: hele, tohle se mi fakt povedlo.

Co si myslíš o právech zvířat?

Míša:Považuju se za velkého ochránce a bojovníka za práva zvířat, zvířátka miluju už od dětství a stále se snažím přispívat k jejich ochraně, což může koneckonců každý, kdo má zájem podílet se na něčem významném a smysluplném. Bohužel dnes nejsou práva zvířat dostačující, ačkoli si myslím, že úsilí jednotlivých organizací na ochranu zvířat se začíná pomalu vyplácet a práva zvířat začínají být brána více na vědomí.

Bereš zvíře jako člověka nebo něco víc či míň?

Míša:Beru zvíře na stejné úrovni jako člověka, podle mě si je život zvířete i člověka roven. Zvířata cítí to samé co my - bolest, strach, radost, lásku, jsou vnímavá, chytrá a mají schopnost učit se a pamatovat si, tak tedy v čem se lišíme? V tom, že my mluvíme a oni ne? Každý máme svou řeč, jen si občas navzájem nerozumíme. Nebo v tom, že jsou méně inteligentní? Delfín a jiní kytovci nebo šimpanzi jsou téměř stejně inteligentní jako člověk. Tak proč bychom se měli nad zvířaty povyšovat?

Odkud nebo od koho bereš inspiraci pro svou tvorbu?

Míša: Je pro mě velkým plusem, že bydlím v přírodě, kde mám klid a můžu sbírat nápady. Inspirací jsou mi ale i různé maličkosti, třeba nějaké zajímavý obrázek, který objevím na netu, nebo zajímavá myšlenka z jiné knížky nebo filmu či seriálu, může to být cokoli.

Co si myslíš o konci světa?
Míša: Rozhodně nevěřím, že má přijít tento rok :D A celkově se takovou myšlenkou nezabývám, na konec světa nevěřím, ačkoli vidím, že s naší planetou se to má čím dál tím hůř a můžeme za to samozřejmě my, lidi. Kdybychom se k přírodě chovali ohleduplněji a s úctou, kterou si zaslouží, nemuseli bychom se takových věcí, jako "konec světa" vůbec bát.

Co si skutečně myslíš o magii a kouzlech?

Míša: Věřím v nadpřirozeno a tím pádem i na magii. Myslím si, že někteří lidé mají dar ovládat přírodní živly nebo jiné druhy energií, což asi já považuju za magii. Také věřím na sílu lidské vůli a psychiky - například telekineze nebo telepatie jsou výsledky síly lidské mysli. Každá v sobě máme moc ovládat pomocí myšlenek různé věci, jen ji musíme najít, uvěřit v ni a cvičit s ní.

Co myslíš, že jsou sny, nebo co myslíš, že nám sdělují?

Míša:Tak to je složitá otázka :D Nikdy jsem nad sny příliš nepřemýšlela, ale věřím, že občas nám mohou něco napovědět nebo nám ukázat nějaký směr, odpověď na otázku. Ale nejčastěji asi bývají odrazem toho, co se nás během dne nejvíc dotklo, co na nás mělo podvědomý vliv.

Navštěvuješ někdy blogy svých fanoušků, kteří si z tebe berou příklad?

Míša:Když mám čas, tak ano, nejčastěji večer. Ráda si prohlížím tvorbu ostatních pisálků nebo výtvarníků a někdy mě dokonce i motivují k vlastní tvorbě, když zrovna nemám chuť psát

Máš radši město nebo les?


Míša:Určitě les, miluj přírodu.

Dá se uživit kreslením a malováním?¨

Míša: Dá, ale musíte být hodně, hodně, hodně dobří - nebo spíš známí, aspoň u nás. Já se stále snažím být lepší a lepší, abych i já jednou mohla prohlásit, že mě psaní úplně živí.

Myslím, že to je vše. Jestli chceš ještě něco sdělit svým fanouškům můžeš :)

Míša:Děkuju za rozhovor a nápadité otázky J

A všem svým fanouškům i novým čtenářům děkuju, že si mé knížky nadále čtou a kupují a podporují mě tak v mé tvorbě a snu

Měj se krásně a pokračuj v tom jak si skvělá spisovatelka.
Tvoje věrná čtenářka Venea:))

Míša: Díky moc ;-)

15. Kapitola 2. Část

4. září 2012 v 12:50 | Venea |  Válka srdcí
Ahojky, přináším vám další část kapitoli k VS:) Tentokrát trochu delší a tentokrát se tam děje i pár zásadních věcí. Asi si někdo z vás všimne že jsem tam udělala malou chybu a to v tom že na začátku povídky jsem psala že král Brandon ví že Dasmánia je na zřícenině a tvoří nestvůry. Před chvílí mě ale napdalo že by to vědět nemusel. Tak se omlouvám za změnu.
Ať se líbí:)

Jinak přeji vám mnoho úspěchu v novém školním roce:)

S láskou Venea <3




Bitva byla v plném proudu. Lidé zcela ochromení strachem se bezhlavě vrhly mezi krvežíznivá monstra. Bylo jich tolik..z očí každé ženy se řinuly slzy jako prudké potoky slané vody. Malé děti se chvěli v náručí svých otců a pomáhali držet štíty. Zdatní vojáci se nacházeli skoro všichni pobiti u hradeb. Král to celé pozoroval s nehybným výrazem v očích. Čas od času mrk nebo nasál silný vítr smíšený s prachem a pachem krve. Věděl že pokud tuhle válku nevyhrají tak zlo na zřícenině pobije každou vesnici, každého člověka, který se jí postaví do cesty. Worgolové se zdály být nesmrtelní. Neměly moc velkou zbroj, ale přesto jejich silná vrstva kůže nepovolila vstup kdejakému úderu.
Většina bojovníků už byla mrtvá. Právě v tuto chvíli si Brandon přál mít tu svou ženu. Ona by je všechny zachránila. Svou mocí dobra by ovládla všechny monstra a ty by odešly zpět, odkud přišly. Zasáhl ho stesk. Okamžitě v sobě tenhle pocit ale potlačil, jako král si nemohl dovolit být slabý.

Vítr se zvedl. Brandon se tomu sám udivil, že tak náhle. Zvedal se víc a víc. Král pohlédl za věže na oblohu a spatřil to, co nikdy v životě spatřit nechtěl. Černý drak se řítil přímo na jeho hrad. Brandon i z té dálky poznal, že mu někdo sedí na hřbetě. Přibližovaly se rychlostí blesku. Určitě měli namířeno přistát přímo na hradbách u krále. Drak v letu působil neskonale překrásně. Naježené bodliny u krku se mu ve větru ani nepohnuly. Musely to být přebývající kosti v drakově těle. Brandon věděl co je to zač černý zlý drak. Ale ještě více se zděsil toho, co spatřil na hřbetě té hordy masa a kostí. Rudé dlouhé vlasy jí vlály daleko za drakovými křídly. Aniž by se cokoli pohnulo, přistály jemně před králem. Ona slezla ze hřbetu a vyšla ze stínu drakových křídel. Hrdě napnula hlavu a v jejích temně černých očích bez ničeho se lehce zalesklo. Černé volné šaty se jí vlnily okolo štíhlého pasu nohy kráčely směrem ke královi. Ten na nádhernou elfku se zatemněnýma očima nemohl přestat zírat. Po chvíli hledění se konečně odhodlal ke slovu.

"Ty.?!" Vydal ze sebe a naklonil se k ní.

"Vy si mě pamatujete?" Řekla medovým hlasem s nádechem ironie její ústa se ale ani trochu úsměvu nepodobala.

"Ty žiješ." Promluvil znechuceným hlasem."Jak je tohle možné?"

"Má matka, pokud si nepamatujete, obdařila své prvorozené dítě mocným darem, mocí dobra. Ale jen a jen vaší vinou se z ní i mne stalo to, co za okamžik uvidíte." Semknula rty a přistoupila k němu blíže.

Královi se div neprolomila kolena, teprve až teď si uvědomil, že jeho vlastní dcera celé ty roky pustoší jeho zemi. To právě ona je to zlo, co sídlí na zřícenině.

"Proč?" Zeptal se úzkostlivým hlasem.

"Na to samé bych se mohla zeptat já vás." Promluvila a její hlas teď zněl, jako kdyby kusy ledu spadly na zem a roztříštily se na miliony kousíčků.
Drak zabručel a z nozder se mu linul modrý kouř.

Dasmánii zažhnulo srdce touhou po odplatě Sevřela dlaně, jako kdyby se podlila a zavřela oči. Král ucítil mírný tlak žilách, pocit se zvětšoval a zvětšoval. Začínalo ho to bolet. Dasmánia otevřela oči, ale ruce nepouštěla
.
"Když už jsem tady tak si alespoň užiju." Promluvila a jeden její koutek se zlomyslně nadzvedl.

Sevřela ruce ještě více a král se svezl na kolena. Žíly mu začaly vystupovat na povrch kůže. Zařval. Svíjel se na zemi. Dasmánia se jen usmívala. Po chvíli trápení povolila ruce a okamžitě je vyšvihla nahoru. To už se i král vznášel na obloze. Dasmánia začala rukama zběsile máchat na jednu stranu a pak i na druhou. Na Brandona to působilo tak že sebou švihal o každou možnou hradbu nebo věž. Svíjel se v bolestech při každém prudkém nárazu. Když se elfka dost nabažila otcova utrpení spustila ruce. Král s ránou dopadl na zem.

"Tentokrát tě ušetřím i tvou bídnou zem. Připrav se ale na válku. Na válku o celou Karmáni." Ukončila konverzaci a vyšvihla se drakovi znovu na hřbet.

Nakonec napřáhla ruce a všechny nestvůry na ráz spadly jako hrušky mrtvé na zem. Pro zem to byla spára i katastrofa.

Drak se lehce zvedl z hradeb a vzlétl do vzduchu, přitom zvířil prach. Až doteď bojující lidé si teprve teď všimli toho nádherného stvoření. Začaly jásat i plakat.

Brandon pomalu zvedl hlavu.



Chystá se- KRESLENÍ CELEBRIT NA PŘÁNÍ.

Fanclub!


Účastním se!



NikaRoovy


Diplomy