12.Kapitola 2. část

14. července 2012 v 19:18 | Kateřina Vlachová |  Válka srdcí
Ahoj,
Předem se omlouvám za chyby ale Word je nějakej divnej a nechce mi je opravit :D
Ať se líbí:),

Venea


Talia jemně položila navlhčený kus svích šatů na Dupikovu hluboukou ránu na boku. Tlumeně zasyčel bolestí.

"Nemusíš to dělat!" Zasyčel a svíral se v bolestech.

"Ale ano to musím, kdybych to neděla tak by to za pás hodin začalo hnisat a ty bys mohl zemřít." Řekla ustaraným hlasem a uvázala mašli na bok Dupika.
Přehodila si hnědý plášť přes hlavu a položila ho vedle sebe, po té jemně vzala skřítka do náručí a zabaalila ho do měké látky.

"Co budeme dělat?" Zeptala se úzkostlivě a ihned toho litovala. Teď přeci všechnu zodpovědnost převzala ona, musí je oba dostat k čarodějce Estemis do hor. Za nedlouho by měli být u malé vesničky v Krásném lese. Talia tu byla jen párkrát a nepamarovala si jak se vesnička jmenuje.

Dupik se snažil o chlácholivý pohled ale moc mu to nešlo. Nakonec jen přikývl hlavou na znamení toho že se nemá strachovat.

Byla zima, elfce zničeho nic projel mráz po zádech.
Prudce se vzpřímila a přisedla si blíž k Dupikovi. Zastesklo se jí. Po rodině, domově, pocitu že se nemusí ničeho obávat a pocitu štěstí. Zdálo se jí že je na všechno sama, zdálo se jí že všechno na světě je najednou proti ní. Její matka jí vždycky říkávala Nikdy není konec, dokud není konec. Ale Talii přišlo že konec už se stal dávno. Před sedmnácti lety. Sáhla si na lícní kosti a nahmatala kovový šperk. Lehce ho vzala do dlaně a po tvářích jí stekla slza. Slza bezmoci a vzpomínek. Věděla že by to neměla dělat neměla by se tak snadno vzdát její rod se nikdy nevzdává elfové se nevzdávají. Nebo jsou ty všechny pověsti o elfech jen pouhá předtucha maminek a motivace pro pohádky na dobrou noc. Ano muselo to tak bát protože Talia si nikdy nepřišla silná a nebojácná. Ale ona někoho takového znala. Její matku. Statečnou, krásnou a odvážnou elfku, která si vždy jde za svím. Prý i o Talii se to říkalo, když byla ještě doma a šťasná. Najednou se jí vybavily všechny vzpomínky na dobu kdy všichni žili v klidu a míru v malé vesničce Tuvels nyní na lidském území. Pořád tam její rodiče někde jsou pořád se snaží utéct a varovat ostatní elfy. A nebo nežijí.

Talia se odvrátila od přívěsku a žalostě se rozbrečela. Havraní pramínky vlasů se jí vlnily okolo štíhlého a krásného obličeje.
Přitáhla si nohy k bradě a obličej si položila do dlaní. Teplé Dupikovo tělo jí hřálo záda.

Snažila se nemyslet. Uvolnit svou mysl a naprosto se odrelaxovat. Vždycky jí to pomohlo. Hluboko ve své duši ucítila lehké polehtání hřejivého pocitu. Pocit se zvyšoval. Nakonec naplnil celé Talino nitro i její duši.
Vstala a pohlédla na Dupika ten na ní celou tu dobu hleděl se spkojeným výrazem. Usmál se. Talii se na tváři rozlil vděčný výraz a objala ho. Skřítek tlumeně zasyčel protože mu sáhla na ránu ale nakonec jí objal jak nejpevněji dokázal.

"My to dokážeme, dostaneme se k čarodějnici a zase zpátky. Dostaneme se do bezpečí." Pronesla Talia povzbudivě a odklonila se od něho.
Tělem jí projel nečekaný pocit dostat Dupika někam kde je pro něj i pro ní bezpečno. Věděla že to dopadne dobře.

"Já vím." Řekl tiše Dupik a usmál se na ni jak nejlépe mu to težká rána dovolovala.

"Dojdu pro vodu."
Vyhrkla najednou Talia velitelským ale medovým hlasem.
Byli pár metrů u řeky. Řekly si že tu pár dnů zůstanou a naberou síly, Dupik stejně nemůže chodit a jízda na koni mu také nedělá dobře.

Spousta lidí se řeky Dismíny bálo vyprávělo se o ní spoustu legend.

Jedna z nich je o malé holčičce, nikdo přesně nevěděl její jméno.
Jednoho dne v Krásném lese na pobřeží řeky Dismíny se objevily malá dívka a plakala. Moc plakala. Prosila řeku ať si jí vezme ať jí zbaví bolesti a trápení. Prý se vytvořila obrovská vlna a pohltila jí. Bezmocnou a nešťastnou. Od té doby prý dívka stahuje do vody každého na koho narazí. Mrtvé tělo bez duše.

Talii zamrazilo když si na to vzpoměla při nabíríní vody. Matka jí to vyprávěla když byla stejně stará jako ta dívka aby k řece nechodila. Talia jí vždy poslechla.
I teď měla tu myšlenku že by tu něměla stát ale pocit příjemého tepla u srdce jí dodával jakési odvahy. Nabrala vodu do Dupikova koženého vaku a vyrazilana zpátek.

"Tady máš napí se." Pobídla hom tichým hlasem protože věděla že už skoro spí.

Dupik nic neříkal jen se na ní křečovitě usmál a vzal si vak. Popraskaná ústa byla šťastná když konečně pocítila vodu. Skřítek pil ze všech sil. Talii podal vak prázdný a usnul. Elfka ho pohladila po oušku a lehce se na něho usmála.

Možná že pověst elfů je opravdu skutečná..
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mei-riefel Mei-riefel | 14. července 2012 v 19:36 | Reagovat

úžasné, co nejrychleji další část, prosím ! :)) .)

2 Venea Venea | 14. července 2012 v 19:37 | Reagovat

děkuji :)

3 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 15. července 2012 v 12:50 | Reagovat

Krásné! Moc moc moc se ti to povedlo! Strašně se těším na další část. Prosím, dej jí co nejrychleji! :-) :-)

4 Venea Venea | Web | 15. července 2012 v 13:00 | Reagovat

děkuju moc oboum:)
a budu se snažit další kapitolu napsat dnes:)

5 Karla de E-mentalis Karla de E-mentalis | 15. července 2012 v 22:05 | Reagovat

Bože... docela se bojim, tohle mi nedělej :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Chystá se- KRESLENÍ CELEBRIT NA PŘÁNÍ.

Fanclub!


Účastním se!



NikaRoovy


Diplomy