Červenec 2012

2.3, Černý kříž

31. července 2012 v 19:20 | Venea |  Genial Vampire
Ahoj, dneska jsem nějaká rychlá natože mi to poslední dobou v psaní nemyslí :DD
Jinak nevim co bych ktomu řekla..
Asi nechám názor na vás:))

Venea:)



21. Prosince pořád.

Já Rose Wilsová prohlašuji že jsem nejvíc znuděnej člověk na světě. Čistý papír přede mnou je už hodinu a půl bez jediné čárky. Zešílím. Obvykle mi to myslí, pálí mi to o sto šest. Ne ale fakt. Za jeden den dokážu nakreslit padesát obrázků bez jakékoli předlohy. Na moment mi něco problesklo hlavou. Co když má genialita zmizela. Při té myšlence jsem nic necítila, jen mnou projel zvláštní pocit. Rozhodla jsem se že to vyzkouším. Zavřela jsem oči a zkoušela si vzpomenout na to jaké to bylo u mamky v břichu. Vzpomínka se vrátila. Byla jsem uvnitř čeho si. Všude byl sliz a zbytky jídla. Byla jsem napojená na pupeční šňůru. Moje tělo vypadalo poněkud zvláštně. Rozhodla že se vrátím zpátky do reality. Prudce jsem otevřela oči. Trochu se mi zamotala hlava. Zvedla jsem se ze židle a přešla k oknu. Zatáhla jsem za okenní páku a dychtivě nastrčila hlavu do studeného větru. Znovu se do mě opřel. Tentokrát byl ale silnější.Pohlédla jsem dolů, po ulici se procházeli dva lidé držely se jeden druhého tak pevně že mi připadalo jakoby si měli navzájem rozdrtit ruce. Můj obličej se najednou proměnil. Přikrčila jsem oči. Nechci to nějak rozebírat ale hrozně bych si přála zažít svou první opravdovou lásku. Chci aby mě někdo miloval víc než sebe.

Rose.

Položila propisku. Znovu se k ní někdo dobývá. V duchu zaprosila aby to nebyla její mladší sestra Agáta.

"Máš jít dolůů." Vyjekl štiplavý hlas a ve dveřích se objevila malá holčička s roztomilým a nevinným úsměvem. Tmavé vlasy jí spadaly sotva na ramena. Rose z ničeho nic toho svého přání litovala.

"Pojď ke mně, pojď." Řekla a šťastně se na ní usmála.

Agáta se k dívce rozběhla a vyhoupla se jí na klín. Rose si jí pevně přimáčkla k tělu. Možná to tak někdy nevypadalo ale měla jí strašně moc ráda.

"Tak jaké to bylo?" Zeptala se a utřela si slzu z tváře. Už měsíc dívenku neviděla teta Markéta jí asi přivezla zpátky.

"No…" zamyslela se pak ale její pohled střelil k oknu. Vykulila velké hnědé oči.

"Co se děje Agátko?" Zeptala se Rose ustrašeně. A podívala se stejným směrem. Nic ale neviděla.

"Ten kříž,..vidíš ho Rose?" Agátka byla jako zhypnotizovaná.

"Co jaký kříž.?" Nechápala Rose.

Agáta sebou prudce trhla. Oči se jí zabodly do těch Roseiných. Ten vyděšený pohled v jejich očích se nedal popsat. Rose jí silně objala. Cítila její horký dech na svém rameni. Její slzy, padající na růžový svetr.

Kříž, doufám že né ten co mám na mysli. Ať už si co si nech mě a mou rodinu být! Promluvila si pro sebe ale věděla že tahle slova někomu nebo něčemu patří.

Kdo..?

24. července 2012 v 17:31 | Venea |  Básně
Ahoj, tuhle básničku co sem dám jsem složila minué léto. Neptejte se proč je zrovn v tomhle žánru. Je to trochu složitější.
Ale ať se líbí :)
Venea


Kdo je ta dívka bez života,
kdo je ta dívka bez naděje?
Je to anděl, jen dobrota.
Ďábel co se láskou chvěje.

Lásku nosí v srdci,
ale žal má v očích.
Kdo jí může pomoci?
Jen muž co ji nosil v náručí.

Jen smutek v ní prudí neví co je žití.
Opuštěná se hroutí.
Už nemá cenu býti.

Však rudou růži svírá,
ale pak se ztratí.
Pořád je v ní víra,
a doufá že se vrátí.

14. Kapitola 1. Část

24. července 2012 v 16:38 | Venea |  Válka srdcí
Ahojky, tak tady mám další ale brutálně krátkou kapitolu :DD tak neva :D
Ať se líbí :)
Venea


Král Brandon se naklonil přes pozlacené zábradlí svého balkónu. Všichni se už připravovali jít do válku. Ve skutečnosti ale nikdo z těch šesti tisíc vojáků, mužů dětí a žen připraven nebyl. V jejich tvářích byl vidět obrovský strach. Ne strach z prohry, né strach z oblud, které se sem do pár hodin nahrnou, ale strach z krále. Strach z toho co bude potom. I když by lidé náhodou vyhráli tak by s válkami král pokračoval. Nic by se nezměnilo. Bylo by to jako štěstí v neštěstí.Obyvatelé města Ämris byli zkrátka vystrašení k smrti.

Po té co královi jeho voják přišel oznámit že ta hnusná elfka utekla z Tygridských věznic měl náladu na pokraji bodu mrazu. Ani nevěděl proč, vždyť to byla obyčejná vězenkyně. Nic víc. Asi byl tak moc rozzuřený protože její krásná tvář ho alespoň v těch nejhorších chvílích povzbudila. Nic víc v tom nebylo. Neúspěšného vojáka nechal předhodit vlkům z Krásného lesa. Říká se že vlci z Krásného lesa jsou jedni z nejnebezpečnějších stvoření světa. Ovšem po dracích.

Silnou rukou si promnul vrásčité čelo a sevřel rty. Po té zvedl hlavu a upnuly se na něj všechny nešťastné oči žen, dětí, a vojáků.
"Poddaní, jako váš král vám oznamuji že do hodiny tu budou ty příšery. Chci abyste se připravily na smrt. Pokud nezemřete a prohrajete stejně půjdete na smrt. Takže přežijí jen výtězové." Pokynul rukou na znamení toho že už nic říkat nebude a znovu sklopil hlavu.

Pár lidí se zhroutilo. Pár do sebe vrazilo meč. Ale velká většina se rozbrečela. Už nemělo cenu se namáhat. Ale v něčem byla králova dobrá. Povzbudila je k tomu že jestli nechtějí smrt musí bojovat! Musí vyhrát!
Všichni se shromáždili do dlouhé řady. Na pokraji Krásného lesa se objevily ozubené meče. Začaly se objevovat první stvůry a bylo jich pořád víc a víc. Nakonec jich bylo nejmíň deset tisíc. Bylo vidět že mají hlad. Ostré zuby měli od krve. Vypadali jako zmutovaní lidé. Podobaly se ale více býkovi. Zdály se být méňě neohrabaní než kdy jindy. Silně zakřičely a rozeběhly se proti bezmocným občanům. Všechny statečné bojovníky přešla odvaha.

Nový lay:)

20. července 2012 v 20:44 | Karla-De-Ementalis
Hůůůůůůůůůůůůůů:DDD

Asi jste si všimli že mám nový lay:)
No jo :D dělala ho Karla De Ementalis !
Je opravdu nádherný!!!! :)
Strašně se mi líbí stejně jako se mi líbil ten minulý od Veru :)
Oboum ještě jednou mnohokrát děkuju :)
Mám vás ráda holky :)

Odkaz na Karličku : http://pohadky-pro-vlkodlaka.blog.cz/ :)
Ozkaz na Verunku'): http://nika-roov.blog.cz/

13.Kapitola 2. část

19. července 2012 v 19:52 | Kateřina Vlachová |  Válka srdcí
Ahojky, jen krátce :D tuhle kapitolu zkrátka věnuji Älcine, která se to stejně nepřečte :D
Tak nevim o co se tu snažim:D
Ať se líbí:)

Venea.)

Našel ho na opuštěné mýtině za Krásným lesem. Cesta mu zabrala asi 2 dny. Nebyl zrovna moc rád, že se zase bude muset vracet. Ale svého černého hřebce Armena měl až moc rád na to aby ho nechal na pospas. Vypadal že mu nic nechybí klidně se pásl čerstvé trávy u malého jezírka. Forden zadoufal že je to pitná voda, protože mu pořádně vyschlo v krku a věděl že bez vody dlouho nevydrží. Lehce po koni sáhl a stáhl si ho k sobě. Rozzlobeně mu pohlédl do očí a na to se vyšvihl do měkkého sedla. Armen se na něj lítostivě podíval a dal se do rychlého cvalu.

Projížděly lesem a Forden v dáli za tmavými stromy spatřil střechy malých domů. Zachvátila do vlna úlevy a pobídl koně k trysku. Za nedlouho byli u vesnice. Forden věděl co je zač. Malá vesnička na kraji Krásného lesa. Zpustošená zrůdami z lesa. Forden se tu narodil. Jeho kamenný výraz na okamžik povolil a změnil se na dětskou tvář. Okamžitě se ale ovládl a znepokojeně na Armena pohlédl. Ten jako by mu viděl do duše. Sklopil hlavu a krásnýma modrýma očima mu pokynul na znamení toho, že by měli jít dál.
Forden ale koně pobídl a vešli do vesnice.

Oči mladých i starších elfů se nyní na krásného jezdce dívali jako na zjevení. Stejně se dívali i na Armena.

Nízké domy byli namáčklé jeden na druhým. Vesnička byla ve tvaru kruhu. Forden věděl proč. Mněli strach. Strach z krále Brandona. Chápal je ale nedával nic najevo. Pokoušel se najít hostinec. Před jeho očima nyní stála větší budova než všechny ostatní. Oprýskané zdi a rozbitá okna. Přes to se ale Fordenovi budova zamlouvala. Poznal že je to hostinec. Cedule na dveřích se džbánem piva mu trochu napověděla. Slezl z koně a vydal se ke dveřím. Zabouchal a po chvíli mu otevřela starší elfka. Plavé vlasy jí halili ustrašený obličej. Upřela na Fordena krásné zelené oči.

"Chtěl bych se na den ubytovat a občerstvit i koně." Poukázal na Armena.

"Jistě vážený pane." Promluvila vyděšeným hlasem a uvedla Fordena. Koně se ujmul mladý elfský klučina a odvedl ho do stáje.

V hostinci bylo podivně ticho ale pečlivě uklizeno. U dlouhého stolu sedělo pár elfů ve věku Fordena. Pili pivo a něco si začaly švitořit když Forden vkročil.
Elf v nich poznával své přátelé z děctví. Odvrátil od nich oči. Nechtěl vzpomínat. Elfka ho vyvedla nahoru do patra a ukázala mu dveře od pokoje. Po té odešla.
Forden otevřel. Povitáhl obočí a nedůvěřivě si prohlédl elfku na bývala jeho posteli. Vedle ní spal skřítek. Forden se na něj znechuceně podíval. Však od krásné černovlasé elfky nemohl odtrhnout oči. Štíhlou postavu jí pokrývala lehká deka. Forden se k ní přiblížil. Rozhodl se že zachová svou tvrdou pověst. Lehce do ní strčil. Elfka sebou trhla. Otevřela zelené oči a uděšené si sedla a dívala se na klidného Fordena.

"Kdo si?" Zeptala se vyděšeně.

"Jsem Forden."

"A ty jsi..ehm.." všiml si náhrdelníku na jejím krku "Talia." Pousmál se.

"Jak.." Podivila se Talia a vzala do ruky svůj řetízek.

"Aha."

"Co po mě chceš?" Pokračovala zlostně.

"Tenhle pokoj." Nasadil tvrdý výraz Forden.

"Ten je můj a Dupikův!" Ukázala na spícího skřítka.
Forden znovu pohnul nosem.

"T elfka mi ho dala." Začaly se dohadovat.

Talia věděla že tohle nemá cenu s opovržením vykročila z pokoje a Dupika vzala do náručí. Forden se na ní falešně usmál. Takhle sobeckého elfa ještě nepoznala.
Venku narazila na paní hospodskou.

"Nějaký problém?" Zeptala se stále tichým tónem.

"Vlastně ano, dala jste tomu elfovi stejný pokoj jako mě a Dupikovi."

"Promiňte, ale mi tady máme jen jeden pokoj."

Talia doufala že rozuměla špatně. Ale ne. Elfka jí to pro jistotu ještě několikrát zopakovala a na to odešla.
Dveře od pokoje se otevřely.

"Pojď ." Řekl Forden a pokynul do místnosti.

"Díky." Pronesla Talia ironicky a vešla do místnosti.

Forden zavřel dveře.

Optimismus v dnešní době

19. července 2012 v 16:35 | Kateřina Vlachová
Tohle téma mi dalo hodně zabrat.
Prostě mi to připadá divný. Myslím že není žádný: optimismus ve středověku a optimismus v dnešní době.
Myslím si že prostě jakej se člověk narodí takovej je. A nezáleží na tom jeslti je optimista či pesimista.
Ať už si myslí že všechno dělá špatně a že všechno je hrozný nebo naopak každé ráno vyhlíží slunce i když je jasné že bude pršet.
Skrátka si myslím že tyhle věci se nemění. S čím se člověk narodí tak to má, pokud se o to nijak nepřipraví.
To je můj názor :)

Např: Mei-riefel Ty si něco mezi, ve škole vždycky: já budu mít určitě pětku :D A jindy zas: Holky to dáme nevzdávejte se:)
Nezlob se že sem použila tebe :DD

Venea .)

Evoluce vědomí

17. července 2012 v 17:33 | Revolta
http://www.youtube.com/watch?v=uMdbGla5EX8&feature=player_detailpage !!
Nejkrásnější slova , která jsem kdy slišela. Musíte se do toho pořádně zaposlouchat ale je to opravdu nádherné.
"Země je jako organismus živý, a my jsme nemoc, která její duši, život ničí."

Vaše Venea:)

13.Kapitola 1. část

15. července 2012 v 21:46 | Kateřina Vlachová |  Válka srdcí
Ahoj tak teď trochu té lásky :D
Kapitola j pro NikaRoovy (všechno bude dobrý uvidíš) :)


13.Kapitola
Zlaté vlasy se vlnily okolo jejího štíhlého obličeje plného překvapení přátelství a zlosti. Venea byla zmatená, neuměla svoje pocity nijak vyjádřit. V poslední době se hodně spřátelila s Nikem. S tím pohledným klučinou se šibalským úsměvem a oříškovými vlasy.

A to byl možná důvod proč se mezi jí a Erikem utvořila jakási zeď. Jí připadalo že se na ní zlobí, že k němu nemůže. A to jí ničilo. Cítila k němu něco víc, věděla to. Ještě nedávno chtěla z tábora utéct, ale nedávno si něco uvědomila. Tady si znovu našla přítelé, někoho komu není ukradená.

Niko. Stal se jejím opravdovým přítelem a Venea za to byla šťastná. Když byla sním cítila se volná, věděla že není sama s Erikem to však bylo něco jiného když stála poblíž něho a když jí jemně sáhl do vlasů jak to dříve dělával, tak Veneou projel pocit, který ani slovy nedokázala vyjádřit. U srdce jí vždy hřálo něco, něco co Venea nikdy nezažila. S Erikem zapomněla na všechny bolesti a trable cítila jen jeho. Vnímala jen a jen jeho přítomnost. A moc jí to chybělo.

Bylo asi poledne a Venea se právě probrala ze svým myšlenek.

"No konečně." Zasmál se někdo po jejím boku.
Venea se na dotyčného překvapeně podívala a usmála se.

"Promiň Niko, nějak jsem se zabrala do sebe." Vysvětlovala ale přitom pátrala očima po Erikovi. Šel asi 5 metrů před nimi.

"Jsi v pořádku?" Zeptal se ustaraným hlasem Niko.
Venea po něm rychlým pohledem střelila.

"Jasně že jo. Jen se mi trochu zamotala hlava." Zalhala.
Niko jí sledoval koutkem oka a usmál se.

"Ne že mi lžeš."

Venea mu donucený úsměc oplatila. Byla ráda že tu je sní.
Soucitně se na něj podívala tak aby to nemohl vidět, bylo jí ho líto. Věděla že mu to nemůže říct a to jí mrzelo. Svírala v sobě každý pocit protože nevěděla proč ale tušila že Niko k ní také něco cítí.

Přerušila svoje myšlení a odtáhla se od Nika. Ten na to nereagoval a jen jí zamával. Jeho pohled však byl zklíčený. Venea si toho moc dobře všimla.
Svůj krok zpomalila až u Erika. Ten se na ní podíval s podivným výrazem v očích. Venee to připadalo jako znamení že o ní nemá zájem.
To jí ale neodradilo a připojila se k němu.

"Potřebujete něco výsosti." Zeptal se klidným hlasem.

"Ne.." Odpověděla zklesle a odběhla pryč. V jeho hlase cítila sarkasmus pohoršení a nenávist.

Ztuhla, nevěděla co to znamenalo, ani nevěla prošč jí jeden jediný pohled tak zabolel. Otočila se.
Utíkala směrem do lesa. Zastavila se u velkého stromu poblíž skupiny. Opřela se o něj čelem a rozplakala se. Niko si toho naštěstí nevšiml a tak mu neměla co vysvětlovat. Dlouhé černé řasy jí nyní pokrývala slza lásky a nechápavosti.

"Co jsem ti udělala?" Zašeptala a otočila se za sebe. Stál tam Erik a díval se jí do očí lítostným pohledem.

Zase to byly ty oči, které znala do, kterých se zamilovala.

"Proč to děláš?" Zeptala se znovu a otevřela vlhké oči.

Erik opřel svalnatou ruku o strom a naklonil se k ní.

Cítila jeho dech na své tváři a zachvěla se. Už nic neříkala. Nebylo třeba. Všechna zlost jí opustila, když se jeho pevné a hebké rty lehce přitiskly k těm jejím, tělem jí projela vlna něžnosti a vášně. Chtěla s ním být už napořád. Nikdy už se od něj nechtěla oddálit.
Až teď to věděla až teď jí došlo že ho miluje.
Erik přidával na intenzitě přisál se k jejím rtům a přidržej jí bradu. Druhou rukou jí projížděj jemné vlasy.
Po chvilce se od ní odklonil a hluboce se jí podíval do očí. Venea litovala toho že už jí nelíbal. Ale zamilovaný pohled mu oplácela.

"Miluju vás.." Pronesl tiše a naklonil obličej těsně k ní.
Když to řekl Venea všechno pochopila, ty jeho zlé a nervózní pohledy. Erik prostě žárlil na Nika.

Věnovala mu krásný úsměv. A políbila ho.

"Miluju tě též a neříkej mi výsosti, jsem Venea." Odpověděla a usmála se laškovným úsměvem. Erik jí pevně objal a potom se oba vydaly za skupinou, která byla daleko před nimi.

Venea zastihla Nikům skolený a bezmocný pohled. Na to se chytla Erikovi pevné paže.

Mám svůj sen

15. července 2012 v 16:54 | venea
Ahoj, téma týdne ,ám svůj sen

Až se jednou probudíš a řekneš si "mám svůj sen" tak se ho drž, ať už je to cokoli. Neboť právě to je nejduležitější část tvého vlastního já.
Ať už je to cokoli.
Létání v letadle, skákání z letadla, být zpěvákem, umět n něco hrát, stát se hercem, malířem,spisovatelem,blogerem:D, strojvedoucím ať už je to platonická láska, opravdová láska..,,
Zkrátka snůje mnoho a jak budeš dospívat tak se tvé sny začnou měnit. Ale t nejlepší jsou právě v období když si dítě.
Kolikrát takové dítě řekne: Budu zpěvačka nebo budu policajt. :D :)
Dětské sny zkrátka nemají meze. Jednou však příjdeš na to že dětské sny jsou pomíjivé.
V období 12-15 let si člověk pomalu uvědomuje kdo vlastně je a co má za sny.
A právě tyto sny jsou ty nejdůležitější na tobě samé. Mít vlastí sen je prostě nádhera!
I já se mu věnuji naplno. A i když jich mám víc snažím se je stíhat všechny.
Opravdu vám moc přeju abyste si v budoucnu splnily své sny:´)

PS: I přes všechny překážky si jdi za svám snem! :)

Vaše Venea

12.Kapitola 2. část

14. července 2012 v 19:18 | Kateřina Vlachová |  Válka srdcí
Ahoj,
Předem se omlouvám za chyby ale Word je nějakej divnej a nechce mi je opravit :D
Ať se líbí:),

Venea


Talia jemně položila navlhčený kus svích šatů na Dupikovu hluboukou ránu na boku. Tlumeně zasyčel bolestí.

"Nemusíš to dělat!" Zasyčel a svíral se v bolestech.

"Ale ano to musím, kdybych to neděla tak by to za pás hodin začalo hnisat a ty bys mohl zemřít." Řekla ustaraným hlasem a uvázala mašli na bok Dupika.
Přehodila si hnědý plášť přes hlavu a položila ho vedle sebe, po té jemně vzala skřítka do náručí a zabaalila ho do měké látky.

"Co budeme dělat?" Zeptala se úzkostlivě a ihned toho litovala. Teď přeci všechnu zodpovědnost převzala ona, musí je oba dostat k čarodějce Estemis do hor. Za nedlouho by měli být u malé vesničky v Krásném lese. Talia tu byla jen párkrát a nepamarovala si jak se vesnička jmenuje.

Dupik se snažil o chlácholivý pohled ale moc mu to nešlo. Nakonec jen přikývl hlavou na znamení toho že se nemá strachovat.

Byla zima, elfce zničeho nic projel mráz po zádech.
Prudce se vzpřímila a přisedla si blíž k Dupikovi. Zastesklo se jí. Po rodině, domově, pocitu že se nemusí ničeho obávat a pocitu štěstí. Zdálo se jí že je na všechno sama, zdálo se jí že všechno na světě je najednou proti ní. Její matka jí vždycky říkávala Nikdy není konec, dokud není konec. Ale Talii přišlo že konec už se stal dávno. Před sedmnácti lety. Sáhla si na lícní kosti a nahmatala kovový šperk. Lehce ho vzala do dlaně a po tvářích jí stekla slza. Slza bezmoci a vzpomínek. Věděla že by to neměla dělat neměla by se tak snadno vzdát její rod se nikdy nevzdává elfové se nevzdávají. Nebo jsou ty všechny pověsti o elfech jen pouhá předtucha maminek a motivace pro pohádky na dobrou noc. Ano muselo to tak bát protože Talia si nikdy nepřišla silná a nebojácná. Ale ona někoho takového znala. Její matku. Statečnou, krásnou a odvážnou elfku, která si vždy jde za svím. Prý i o Talii se to říkalo, když byla ještě doma a šťasná. Najednou se jí vybavily všechny vzpomínky na dobu kdy všichni žili v klidu a míru v malé vesničce Tuvels nyní na lidském území. Pořád tam její rodiče někde jsou pořád se snaží utéct a varovat ostatní elfy. A nebo nežijí.

Talia se odvrátila od přívěsku a žalostě se rozbrečela. Havraní pramínky vlasů se jí vlnily okolo štíhlého a krásného obličeje.
Přitáhla si nohy k bradě a obličej si položila do dlaní. Teplé Dupikovo tělo jí hřálo záda.

Snažila se nemyslet. Uvolnit svou mysl a naprosto se odrelaxovat. Vždycky jí to pomohlo. Hluboko ve své duši ucítila lehké polehtání hřejivého pocitu. Pocit se zvyšoval. Nakonec naplnil celé Talino nitro i její duši.
Vstala a pohlédla na Dupika ten na ní celou tu dobu hleděl se spkojeným výrazem. Usmál se. Talii se na tváři rozlil vděčný výraz a objala ho. Skřítek tlumeně zasyčel protože mu sáhla na ránu ale nakonec jí objal jak nejpevněji dokázal.

"My to dokážeme, dostaneme se k čarodějnici a zase zpátky. Dostaneme se do bezpečí." Pronesla Talia povzbudivě a odklonila se od něho.
Tělem jí projel nečekaný pocit dostat Dupika někam kde je pro něj i pro ní bezpečno. Věděla že to dopadne dobře.

"Já vím." Řekl tiše Dupik a usmál se na ni jak nejlépe mu to težká rána dovolovala.

"Dojdu pro vodu."
Vyhrkla najednou Talia velitelským ale medovým hlasem.
Byli pár metrů u řeky. Řekly si že tu pár dnů zůstanou a naberou síly, Dupik stejně nemůže chodit a jízda na koni mu také nedělá dobře.

Spousta lidí se řeky Dismíny bálo vyprávělo se o ní spoustu legend.

Jedna z nich je o malé holčičce, nikdo přesně nevěděl její jméno.
Jednoho dne v Krásném lese na pobřeží řeky Dismíny se objevily malá dívka a plakala. Moc plakala. Prosila řeku ať si jí vezme ať jí zbaví bolesti a trápení. Prý se vytvořila obrovská vlna a pohltila jí. Bezmocnou a nešťastnou. Od té doby prý dívka stahuje do vody každého na koho narazí. Mrtvé tělo bez duše.

Talii zamrazilo když si na to vzpoměla při nabíríní vody. Matka jí to vyprávěla když byla stejně stará jako ta dívka aby k řece nechodila. Talia jí vždy poslechla.
I teď měla tu myšlenku že by tu něměla stát ale pocit příjemého tepla u srdce jí dodával jakési odvahy. Nabrala vodu do Dupikova koženého vaku a vyrazilana zpátek.

"Tady máš napí se." Pobídla hom tichým hlasem protože věděla že už skoro spí.

Dupik nic neříkal jen se na ní křečovitě usmál a vzal si vak. Popraskaná ústa byla šťastná když konečně pocítila vodu. Skřítek pil ze všech sil. Talii podal vak prázdný a usnul. Elfka ho pohladila po oušku a lehce se na něho usmála.

Možná že pověst elfů je opravdu skutečná..


Chystá se- KRESLENÍ CELEBRIT NA PŘÁNÍ.

Fanclub!


Účastním se!



NikaRoovy


Diplomy