Červen 2012

12. Kapitola 1. část

29. června 2012 v 19:07 | Kateřina Vlachová |  Válka srdcí
Pro mě konečně pro vás možná taky :D Je tu nová kapitola :) Je slibovaná už dlouho ale k psaní jsem se poslední dobou neměla (ty víš Mei :D) No prostě tady se dozvíte víc o postavě Fordena :) ještě tam moc nebyl :D :)
Takže tady je poslední kapitola tohoto školního roku :DD :)

Venea



12./1
Forden projížděl černým lesem. Vítr ho švihal do tváře a tma mu způsobovala potíže na cestě.
On se ale nevzdával neustále pobízel svého krásného hřebce k trisku.
Když pojeu tímhle tempem, měl bych zítra brzy ráno být na hranicích území.
Pomyslel si, a podíval se na běžícího hřebce. Od úst mu tekly sliny a byl celý spocený. Forden na něj chápavě pohlédl a zastavil ho. Byl to jeho jediný přítel a on o něj nechtěl přijít.
"Odpočineme se." Řekl mu do ucha a sedl si na vlhkou zem.
Hřebec jako by rozumšl co mu jeho pán řekl, složil své mohutné ale unavené nohy pod sebe a úlevně si lehnul
Na to elf vstal a řekl mu že jde pro dříví. Zašel do tmavého lesa a hřebec na něho netrpělivě čekal. Když se vrátil tak rozdělal malý oheň protože nechtěl aby je nikdo mohl najít.
Fordenovu tvář šlehaly do tváře stíny plamenů.
Vypadal krásně. Jeho modré oči se blištily jako safír. Rozepnutá košile mu odhalovala část vypracovaného těla, které se taky třpitilo a jeho kamenný výraz a jizvy všude na nohou ještě více dodávali pocitu že je to silný, statečný ale krutý elf.
Tu se z lesa ozval podivný zvuk, nějaké zašustění nebo tak.
Forden se znepokojeně zvedl a podezřívavě pohlédl k lesu. Černá tma tvořila okolo Fordena jakousi mlžnou zeď.
Elf znejistěl.
Mlha se stále roztahovala a pomalu Fordena uvězňovala ve svých spásech.
Forden jen nehybně stál ruku měl pevně přitisklou k čepeli meče.
Znal tento les zdá se být krásný a nšekodný ale v noci je plný hrůzy a nebezpečí.
Uslyšel nějaký zvuk, vycházelo to z oblohy. Forden pozvedl hlavu a jeho kůň hlasitě zařehtal. Vzepřel se a uháněl pryč.
Mlha se začala rozestupovat, když se zvedl obrovský vítr.
Fordena šokovalo co uviděl. Přímo před ním klesl na zem nádherný drak.
Nebyl to však černý drak.
Tento byl čistě bílý a velká křídla měl lemovaná blištivě šedou barvou. Jeho oči zářily stejně modře jako ty Fordenovi.
Forden poznal že před ním stojí dračice.
Majestátně složila křídla za sebe a pozvedla hlavu. Měsíc jí ozařoval hlavu a tělo a dračice byla vidět v plné své kráse.
Fordenovi se zatajil dech, byla větší než černý drak a Forden měl tušení že tu je právě kvůli němu.
"Co jsi zač?" Zeptala sse nebeským ale tvrdým hlasem dračice.
"Jsem Forden, nejvernější strážník princezny Dasmánie." Pronesl Forden statečně.
Dračice k němu sklonila hlavu.
"Ano jsi to ty." Řekla
"Proč si v Krásném lese?" Zeptala se znovu.
"Neměl bych se na to samé zeptat já vás?"
"Nejsi nějaký odvážný na to že mluvíš s drakem? Mohla bych tě sezobnout jako nic."
"Vím to, ale tady už mě nic nedrží." Řekl Forden a upřel na dračici své modré oči.
Dračice se na něj skoumavě podívala a poté se odtáhla.
"Mé jméno je Alária." Pronesla vznešeně.
"Kam máš namířeno?" Pokračovala.
"Nikomu to neřeknu i kdyby si mě mučila!" Vykřikl na ní Forden klidně.
"Hmm.. Myslím že máme stejný cíl, zničit království lidí."
"A odkdy vy draci nesnášíte lidi?" Zepta se Forden trochu nechápavě.
"Ptincezna Tyriis byla naše dlouholetá přítelkyně, vždy nám pomáhala a snažila se udržet si mír mezi lidmi a elfy. Když jí to monstrum zničilo tak jsme se stáhly a byli a žili jsme v ústraní. Až do teď. Draci se vzbouřily a chystáme se napadnout hrad.
Forden na ní podezíravě hleděl, vypadalo to že k ní nemá žádnou úctu. Nakonec přikývl.
"A co chceš o de mne?"
"Chci jít stebou pro princeznu Veneu." Řekla a ve Fordenovi cuklo.
"Jak to víš?" Zeptal se a znovu sáhl po meči.
Dračice se jen zasmála.
"Tak chceš pomoct nebo ne?" Zeptala se a jeho otázku téměř ignorovala.
"Ne, nepotřebuju pomoct od draka." Řekl, a bylo vidět že sním nic nepohne.
"Nebudu tě přemlouvat dvakrát nechám si svou hrdost, ale jestli se mě opovážíš vyrušovat a volat mě opomoc tak ji nečekej." Dodala tvrdě a sklonila hlavu k Fordenovi.
Dýchla a Forden se svalil k zemi. Ten tlak, který vyšel z jejích nozder byl velmi silný.





Prázdniny ! <3

29. června 2012 v 10:04 | Venea
Ahojky.,
Tak je to za náma :) všechno to utrpení, učení a strach ztoho až příjdemem domů :DDD
Vysvědčení už neřešte! Teď už jsou před náma prázdiny ! :) Nebudu se ptát kdo se těší protože je to úplně zbytečná otázka :DD
Já teda mooooooc! :)
Zítra odjíždím s Mei-riefel a Alcine na výlet na 14 a notebook si neberu! :) Chci trochu relaxu :) :D
Psát určitě budu ale všechno sem přidám až přijedu :)
Dnes večer sem přidám ještě VS a postuupem prázdin sem přibide i nová povídka, určitě se dočkáte i nějaké letní soutěže! :)
Tímto se svámi na delšíčas loučím :))
Pořádnně si užíjte prázdiny!!!
A nesedtě u toho počítače! :DDD

Mějte se krásně :)

Venea:)


Žijeme len raz <3

26. června 2012 v 10:10
Vím že to sem moc nepatří ale žijeme len raz! <3
Tak vstaň usměj se a žij!
Je tu léto!

http://www.youtube.com/watch?v=lYEi_WdCTDI&feature=player_detailpage

Vždycky vytvoří dobrou náladu:)

Milujem čokoládu!

25. června 2012 v 18:47 | Kateřina Vlachová
Ehm..
Takže čokoláda! :D
Já osobně jí beru jako svou závislost! :DD musim jí mít po ruce pořád:DD
Kolikrát mi i zvedne náladu:)
Pro někoho je to posedlost a někdo si jí třeba dá když má špatnou náladu.:)
Čokoláda je zkrátka 'vynález' boha! :D
Nejradši mám oříškovo-mléčnou milku ! :D :)

Co jste možná neevěděli: Vrcholový nebo i začáteční horolezci nebo i jiní sportovci si dávají před svými výkony právě hořkou čokoládu protože je v ní i když se to možná nezdá nejvíc cukru a ten jak víme dodává energii:)

Čokoláda je tu a vždycky bude pro nás v těžkých i lehkých chvílých:D :)

A jakou čokoládu máte nejradši vy?

PS: Čokoláda zblyžuje :D

Ňamíí :)

Jenorázovka pro Karla De Ementalis

25. června 2012 v 18:34 | Kateřina Vlachová |  Jednorázovky
Tak Karličko:D mám jí tady:DD Konečně! Omlouvám se za to spoždění:D..
Doufám že se t bude alespoň trošku líbit :D
Byla to docela piplačka :D



Černé mraky se stahovaly nad šedým domem. Patrick se opíral o bílou zeď a pozorovoal zamračené nebe. V očích měl úskost a žal. Nevěděl proč se mu vzpomínky vracely zrovna teď, jakoby ho varovaly.
Odklonil od okna a pohlédl na ženu, která stála ve dvěřích.
"Děje se něco Lisbonová?"
"Máme další případ, myslím že se ti to nebude moc líbit.." Odpověděla.
"Lisbonová, Lisbonová, jestli je to Rudý John tak nebudu rád ale budu znovu mít šanci na pomstu."
Lisbonová se na Patricka ustaraně podívala a přešla k němu blíž.
"Víš moc dobře že to nesmíš, chápu že je to pro tebe těžké ale musíš se vyrovnat stím že Rudého Johna nikdy nezabiješ."
Patrick sklonil hlavu a beznadějně se usmál.
"Tak jdeme ne?"
Zeptal se a vyrazil ze dveří.
Lisbonová překvaeně kývla hĺavhou a následovala Patricka.


"Brr.." Pronesl Patrick nad zohaveným tělem mladé dívky.
"Tak tohle byl Rudý John."
"Jmenuje se Rita Moonsová, je jí 22 let a žije nedaaleko odsud." Řekla Vampeltová a začala zkoumat tělo.
"Jak se k tomu můžeš jen břublížit?" Zeptal se Jane zhuseně a otočil se stranou..
"Myslím že tělo tu leží tak 2 týdny našel ho Ritin přítel Matt." Pokračovala Vampeltová.
"Zjisti mi o něm víc." Řekla Lisbonová a přešla do vedlejší místnosti.
"Jane? Si tu?" Zavolala.
Vtom jí někdo zaklepal na rameno.
"Ahoj, tahle buchta je moc dobrá, už si měla?" Zeptal se Patrcik jakoby se nic nestalo.
"Víš jak si mě vyděsil?!"
"Ne, ale tahle buchta je fakt dobrá na to že Rita už je 14 dní mrtvá." Pokračoval Jane.


"Někdo tu musel být."
"Myslím že Rudý John nepeče." Pronesl Jane.
Lisboné zacukali koutky ale nezasmála se.
"Ha!" Chtěla si se zasmát.! Zvolal a zasmál se.
"Ne.." Snažila se vykroutil Lisbonová.
Patrick se usmál.
"Počkat něco mi tu nesedí. Není tu smajlík."
Lisbonová se rozhlédla kolem ale nikde nebyl.
"Jak to že jsem si toh nevšimla taky?" Zeptala se spíš sama sebe.
Jane přikročil k velké skříni a začal jí ohmatávat.
"Otevři ten dopis!" Promluvil náhle trochu uděšeným hlasem.
"Co?" Zeptala se Lisbonová a přikročila k Janovi.
Držel v ruce malou obálku, která byla spečena lidskou krví.
"John.." Zašeptala a začala rozdělávat obálku.
Ještě než začala číst podívala se na Jana váhavým pohledem, ten na ni lehce kývnul a Lisbonová obrátila oči k dopisu.

Tygře, tygře.-
Ahoj Patricku, jak se ti daří?
Po pravdě doufám že mizerně, kvůli tvé ženě mám výčitky..
Ano, je to tak. Já Red John mám výčitky svědomí. A víš ty proč? Protože jsem měl zabít s tvou ženou i tvou drahou dceru..:'(
Smutné že?!
Jsem to ale nezdvořák že zabiju jen jednu a né obě, to se na správného masového vraha nesluší.!
Takže k věci. Jsem ochoten vydat ti tvou dceru pod jednou podmínkou, i kdybych vraždil dál tak mě ti tvoji kamarádíčci a Lisbonová přestanou sledovat.
Sraz si dáme o půlnoci u tebe doma, vezmu ji sebou.
Ale varuji tě! Jestli sebou někoho přivedeš tak uvidíš jak tvá dcera umírá v příšerných bolestech!
S krvavým pozdravem Red John.
Libonová dočetla a se soucitným výrazem pohlédla na Jana.
Ten se ani nehnul a asi po minutě rychlým krokem odešel z místnosti.
"Jane počkej, co jdeš dělat?" Zavolala za ním Lisbonová.
"Jdu si pro to so mi patří." Řekl a vyznělo to až tvrdě.
"Je to past! Chápeš! Vždyť ho znáš! On jí nemá!" Snažila se ho přesvědčit Lisbonová ale nebilo to nic platné.
"Nic nechápeš! Je to moje dcera! Miluju jí! Je to jedniné co mám!! I kdyby byla mrtvá alespoň bude mít důstojný pohřeb, než od toho monstra!" Rozkřikl se na ni ale potom se jako zázrakem uklidnil.
"Asi máš pravdu, nechám toho." Promluvl náhle.
Lisbonová vykulila oči.
"Dobře, řekneme rodičům o její dceři a začneme s vyšetřováním."
Jane přikývl a odešel z místnosti.
Lisbonová ale stejně měla jakési nedbalé potuchy..

Noc 23:45
Noční oblohu halila hustá mlha. Jane neviděl na cestu ale přesto se úplně sám vydal ke svému bývalému domu kde na něj má údajně čekat Růdý John aby mu dal jeho dceru.
Přes hádku s Lisbonou a přes slib, který jí dal se sem přeci jen vydal. Ani nechtěl pomyslet co se stane až se to dozví.
Před brankou svého domu se zamyslel jestli to má opravdu udělat.
Ano!!! On musí! Je tam jeho dcera a sní ho láká i sladký chuť pomsty.
Vešel dovnitř a potom i do hlavních dveří.
Uvnitř se svítilo v chodbě byla židle a naní seděla spuštošená, pomlácená avyhublá holčička.
Provazy se jí hluboce zařezávaly do masa.
"Bože, ona tu opravdu je!" Zvolal a do očí se mu nahrnuly slzy.
Dívka se na něj podívala a očích měla strach, lásku, a také se zozplaka. Jane v jejich očích viděl ale i obavi.
Dívka začala příšerně vivádět a pořád se dívala za Patricka.
Ten to nechápal a chystal se jí běžet rozvázat, úplně přitom zapoměl na Rudého Johna.
V tom ucítil prudkou bolest v zádech klesl na kolena a podíval se na svou hruď skrz na skrz ho probodl nůž.
"Myslel sem.." Zasýpal a otočil se na Rudého Johna, který ho probodl.
"Myslel sis že ji pustím? Myslel sis že jsem tak hloupý? Tak příště nemysli!" Řekl nakonec a dupnul Janovi na záda.
Ten klesl na zem a naposledy se podíval na svou plašící dceru.
"Ani hnout! Ruce nahoru!" Začal křičet Ringsby, který se právě s Lisbonovou, Choem a Vampeltou dostal dovnitř.
"Bože můj!" Vykřikla Lisbonová vrhla se k Patrickovi.
Vampeltová a Ringsby se na sebe smutně podívaly a potom oba na ráz vystřelily.
Rudý John spadl na zem mrtvý.
"Výte kolik budeme mít problémů až to někdo zjistí?" Zeptala se plačící Lisbonová.
"Už dost toho ubližování!" Promluvil Cho.
"Bože můj!" Řekla znova Lisbonová a přivnula k sobě Janovo tělo.
I ostaním se nahrnuly slzy do očí.

Patrick se zvedl jako blesk. Seděl na gauči v Lisbonové kanceláři. Byl celý propocený.
Byl to jen sen. Uvědomil si a chytl se za hlavu.
To ale znamená že je mrtvá.. Řekl a ruce si položil do dlaní.


Doufám že se ti líbí :DD
Venea





Cestování.

21. června 2012 v 9:44 | Kateřina Vlachová
Cestování.

Takže co pro mě znamená cestování?
Pocit adrenalinu a štěstí, splněné sny, duševní klid.
Já osobně mám na cestování velmi pozitivní názor:) Miluji ten pocit když zas po roce uvidím z okýnko auta moře:) Miluji adrenalin a dobrodružství. Je to pro mě jako moje osobní štěstí:)

A kam bych chtěla cestovat?
Mě lákají dva tipy zemí: Takové ty kde je moře a já se můžu potápět a lovit a skákat až do halelůja :D A ten druhý tip jsou památky. Ty nejstarší památky na světě: Sfinga, Eiffelova věž, Big Ben.
A také mě hodně lákají severní země: Irsko, Norsko, Anglie.
Je tam nádherná příroda :)

Pro každého ale cestování může znamenat něco jiného.
Cestovat se dá i tak že vezmete kolo a jedete se projet po louce nebo jedete na prázdiny k babičce. :D :)

Ale ty nejpopulárnější druhy cestování jsou zkrátky: Moře, hory, příroda, památky :))

Zkrátka a dobře všechno lepší než o prázdninách sedět u počítače :D A já vám tímto článkem přeji krásné prázdiny :)


Prostě nádhera!! :)
Jednou se tam podíváme Mei-riefel! :D :)

Pěkný den
Venea

11. Kapitola

15. června 2012 v 18:46 | Kateřina Vlachová |  Válka srdcí
Ahoj,

Takže tahle nová kapitola bude věnována opět Veru Burgerové (NikaRoovy)
A proč?
Protože má narozeniny a já jí přeji vše nejlepší, hodně štěstí a zdravý a ať se ti daří v psaní i nadále :) Jednou z tebe něco bude;)
MTMR :)

Venea


11.
Talia byla na pokraji svých sil. Seděla na malém kameni před řekou Dismínou. Už parkrát si v ní zkoušela namočit nohy ale byla příliš hluboká a Talia neuměla plavat. Možná se přeci jenom měla na cestu k čarodějce vydat s Dupikem. Nějak by se to určitě vyřešilo a dokázali by projít elfským územím.
Nemůžu tu jen sedět a čekat až mě sežere nějaké zvíře. Nebo až mě tu najdou vojáci.
Neměla mapu ani jídlo. Znovu vstala a vydala se k řece. Byla prudká a široká. Opět si zkusila namočit prsty s dojmem, že teď už to udělá. Ale voda byla příliš studená a proto to vzdala.
Z kapsy u šatů vytáhla koženou láhev a napustila do ní ledovou vodu. Pevně zavřela víko a zastrčila láhev zpátky do kapsy. Znovu se posadila na kámen a kolena si přivinula k tělu. Alespoň trochu se tak zahřála. Strašně moc se přecenila. Měla tušit, že to nedokáže. Jediné co ji zbývalo, se dostat alespoň do malého bezpečí bylo dostat se na druhý konec řeky, zdálo se to jako jednoduchý úkol ale pro vysílenou a zmrzlou Talii to bylo vcelku nemožné.
Na ušpiněné dříve jemně zelené šaty jí dopadla první zářivá slza. Sklopila hlavu a havraní vlasy jí zahalily obličej. Myslela si že je silná a že dokáže všechno, ale to je ten problém elfů. Ona vždycky taková byla, do všeho se hrnula po hlavě. Vždycky uspěla, až teď. Kdyby se na ní kdokoli podíval snad by si pomyslel že je to chodící mrtvola.
Najednou uslyšela praskání větví a jakýsi pohyb. Země se chvěla. Až po chvíli poznala že to je dusot koňských kopit. Zkusila vsát , i když trochu zakolísala tak vyběhla do lesa. Vojáci jí byli v patách
"Už nám neutečeš elfko!" Volali za ní.
Talia se snažila utíkat co nerychleji to šlo ale bylo to marné, vyčerpaná padla na tvrdé klacky.
Nemohla se pohnout jako by její tělo držely provazy.
Slyšela jak vojáci slézají z koní. Blížili se k ní. Byla ztracená. Za chvíli příjde o hlavu nebo bude znovu trčet v té hnusné cele bez jídla a vody.
Talia se snažila odplazit ale zasáhla jí prudká bolest do obou nohou.
V tom uslyšela jak z křoví něco vyskočilo, obrátila se na záda a spatřila Dupika jak se rozebíhá proti vojákům a máchá přitom dvěma naostřenýma klackama.
"Uteč Talio!"
Volal na ni a začal hbitě odrážet meče vojáků.
"Nemůžu.." Zasténala.
"Ale ano můžeš , všechno jde když se chce." Povzdbudil jí Dupik a znovu hbitě odrazlil ránu.
Talia na něj unešeně hleděla.
Na to že měří 50 cm.je opravdu skvělý bojovník.
Zkusila znovu vstát a tentokrát se jít to podařilo. Pohlédla znovu na Dupika. Ten už neodrážel rány ale ležel na zemi a pod ním byla louže krve.
"NÉÉÉÉÉÉÉ!" Vykřikla Talia a vrhla se k němu. Měl hlubokou ránu v boku ale dýchal.
"Dupiku, slyšíš mě? Notak odpověz mi!" Křičela na něj zoufale Talia.
Když se nic neozývalo tak vstala a vzala do ruky Dupikův zaostřený klacek.
Poslední dva vojáci sesedli z koně a zamířily k Talii.
Talia aniž by sama věděla jak to dělá se prudce ohnala a udeřila jednoho z vojáků do kolena. Ten se začal svíjet na zemi. Druhý voják se proti ní rozeběhl a udeřil Talia ale jeho ránu odrazila.
Žasla nad sebou i vojáci na ní kulili oči.
Než voják stačil cokoli zaregistovat tak ho Talia prudce praštila klackem do spánků.
Poslední voják vstal ze země. Vzal si svého koně a utekl do lesa.
Talia se zvovu přiřítila k Dupikovi.
Vzla jeho prokřehlé tělíčko do náručí a objala ho.
"Prosím, prosím prober se!" Zašeptala mu do ouška.
Dupikse začala pomalu zvedat víčka.
Talia zamrkala a prudce k sobě Dupika přitiskla.
"Omlovám se strašně moc se omlouvám že jsem tě tam nechala, nevím co jsem si myslela."
"Neomlouvej se ty za nic nemůžeš to já jsem tě nechal jít."
"Achh..Dupiku jsem tak moc ráda že si tu zase se mnou."
Dupik se usmál.
"Ty máš tu ránu!" Probrala se Talia a začala mu na ní sahat, pořád ještě krvácela ale né tolik.
"Néé..nejdřív musíme do bezpečí." Vyvrátil jí to Dupik.
"Ale jak se odsud dostanem?" Zeptala se a obrátila se k rozbouřené řece.
"Říkám to nerad." Zasípal Dupik.
"Ale asi budeme muset na támhletý kobyle."
Talia se prudce otočila a spatřila krásnou rezvaou klisnu s hnědou hřívou.
"Ta asi nejspíš patřila tomu vojákovi."
"Ty na týdle hordě sádla umíš?" Přerušil jí Dupik.
Klisna podrážděně zařehtala a vyčpulila na Dupika svou prdelku.
"Ccc, a ještě k tomu je drzá."
Talia se zasmála a s Dupikem v náručí se vydala ke klisně.
Hbitě se na ni vyšvyhla a Dupika posadila před sebe. Jemně klisnu podrbala po hřbetě.
"Budeš Risa."
Klisna radostně přikývla a vyrazila k řece.
Když byla na pobřeží tak ji Tália pobídla ke skoku.
Risa se odrazila od země a letěla vzduchem.
Když přistály tak Talia i s Dupikem slezly a připravovaly se na noc..

Napište si o příběh

12. června 2012 v 8:42 Jednorázovky
Ahoj,

Né že bychvás chtěla informovat o každém svém kroku :D Ale to hlavní vám stejně budu říkat! :DD
Dneska jedu do Chorvatska .. :DD
A tam se opravdu skvěle píše! :D takže sem se rozhodla že tam nebudu psát VS ale jednorázovky, už mám jednu obědnanou takže kdyby někdo chtěl tak napište do komentů :)
Dělá jakékoli téma:)
Udělám všem! Slibuji :)
Nevím jestli ještě v Chorvatsku ale udělám :)

Tak se tu mějte a poslechněte si tuhle písničku ! :D :) --

http://www.youtube.com/watch?feature=player_detailpage&v=V7F2e1LoSng

Venea

Normálnost?

9. června 2012 v 13:55
Takže myslim že pomalu přicházim na to kdo jsem tedy vlastně jaká jsem.
Nejsem normální ale to je vlastně úplně normální. :D
Spousta lidí mi říká 'Mohla bys bejt normální?!'
Ne, nemohla!
Nenormálí svět je svět fantzie. být normální musí být celkem nuda.
Kdyby všichni byli normální tak by všichni byli stejní. A život není o tom být stejný jako ostatní.
Život je o originalitě, o tom užívat si a zažít nové věci, ne být něčí kopie.

Tak běž, žij, ryskuj!

Jen tak si živoit užiješ! Buď nenormální!
Ale hlavně buď sám sebou.


Venea <3

Za článek může: Karla De Ementlais! :D

10.Kapitola 2.Část

8. června 2012 v 18:37 | Kateřina Vlachová |  Válka srdcí
Ahojky,

Tak mám hotovou další kapču:)

Nevím proč ale chtěla bych jí věnovat všem co moji povídku čtou a všem kdo chodí na můj blog, jsem vám strašně moc vděčná že mi pomáháte splnit sen') :))
Největší dík patří: Mei-riefel, Nika-Roovy, Karla De Ementalis, Jay a Ariven:)
Děkuju moc holky a děkuju všem mám vás ráda:)
(Fakt nevim proč jsem zrovna tuhle kapču všem věnovala:D )

Venea

Putovali asi den a kousek. Ranní mrazík škrábal Veneu na obličeji a vítr jí čechral vlasy natolik že ani neviděla na cestu. Vedle ní kráčel Erik jako vždy s úsměvem. Za ten den se stačily dost sblížit. Před nimi šlo pět strážných a úplně vepředu byl generál Kennan. Nejvěrnější voják krále.
Venea v něm ale neviděla ani trochu zla. Dalo se ním i dobře povídat.

"Jak je vám princezno?" Zeptal se Erik lehce. I když věděl že je to naprosto zbytečná otázka.

"Zima." Řekla Venea s úsměvem.

Erik k ní beze slova přiskočil, sundal si teplý plášť a přehodil ho Vene přes ramena.

"Ne, ne..!" Rozkázala Venea a už si chtěla plášť sundávat.

"Tak zlé to zas není." Dodala.

"Ale ano je." Nenechal se odbít Erik a plášť jí zapnul.
Venea se do něj zachumlala. Už jí bylo mnohem lépe.

"Děkuji, ale co ty?" Zeptala se s obavami.

"Udělám vše abyste byla v pořádku." Řekl a přikročil k ní blíž.

Venea se mu hluboce zahleděla do očí a věděla že je šťastná že je tu sní. Byl k ní tak moc pozorný.

Erik najednou vykročil směrem ke generálu Kennanovi.

Venea se sama divila tomu, že i přes takovou dálku je dobře slyší.

"Musíme zastavit, princezna je celá promrzlá a unavená." Oznámil Erik generálovi.

"Souhlasím, i moji vojáci jsou unavení." Prohlásil.

Erik kývl a vyrazil zpátky k princezně.

"Prinezno tady na chvíli zastavíme, musíte si odpočinout." Oznámil jí.

Venea se usmála a posadila se na nejbližší pařez. Čerstvý vzduch už jí nepřipadal tolik studený a zima už jí taky tolik nebyla. Za korunami stromů vysvitlo příjemné jarní slunce.

"Mohu si k vám přisednout?" Zeptal se jeden voják.

Venea zvedla hlavu a kývla.

Voják se usadil na kámen. Mohlo mu být tak 15. Venea věděla že to že je tak mladý a už voják má na svědomí její otec. Zastyděla se.

"Jak se jemnuješ?" Obrátila na něj hlavu Venea.

"Jmenuji se Niko." Odpověděl s šibalským úsměvem.

Venea ucítila u srdce že je to dobrý člověk a usmála se na něj.

"Umíte šermovat?" Zeptal se náhle.

"Nikdy mi to moc nešlo." Řekla Venea trochu tiše.

Niko se usmál.

"Naučím vás to!" Řekl odhodlně a už vytahoval meč z pochvy.

"Počkej pár hodin, teď je na šerm moc zima." Zkusila to Venea ale moc to nezabralo. Za chvilku už jí házel meč. Byl celý bronzový jen čepel měl stříbrnou se zlatými kamínky.

"Ha!" Vykřikl Niko a rychlým pohybem vyrazil meč princezně z ruky.
Venea mu chválitebně zatleskla.
Niko se uklonil a podal jí meč.
Na Veneu byl zprvu těžký ale po chvíly už jí to docela šlo. Niko byl sice už mnohem lepší bojovník než ona ale i Venea se lepšila.

S Nikem se nasmála a zapomněla na všechny, a na všechno. I na Erika a svého otce. S nikým se od děctví takhle nebavila.

Z radosti ji vyrušil Erikův hlas.

"Musíme jít dál, jinak bychom v krásném lese strávily noc."
Venea kývla a po boku Nika se vydala za ostatními.


Chystá se- KRESLENÍ CELEBRIT NA PŘÁNÍ.

Fanclub!


Účastním se!



NikaRoovy


Diplomy