Don't let your dreams be dreams..nebo něco takovýho

26. června 2016 v 14:14 | Venea |  Co se mi honí hlavou
To vypadá skoro, jako kdybych vám chtěla promlouvat do duše životní moudra, co? Možná to tak nějak i je, protože prostě většinu svého života mám chuť psát. Vůbec nemám páru co, ale prostě chci držet v ruce tužku nebo mačkat klávesnici na wordu a něco vytvářet, vypsat se. Ono když už píšu tak vždycky něco přijde a něco z toho vzejde. Jde spíš o to, vědět, čím začít, aby z toho něco mohlo vzniknout. Prostě si ujasnit, jestli psát recenzi, povídku, nějakou hovadinu, tag (:D), nebo třeba úvahu. To přesně ale já moc neumim. Prostě si píšu a píšu a najednou vidim, že skoro nevim, o čem píšu a že jsem vám vlastně chtěla sdělit nějaký důležitý fakt nebo svůj názor na nějakou údálost, nebo vám prostě jen napsat krátký vtipný příběh. ALE NE. Tohle prostě Káťa nesvede. To bych asi musela být ve škole, abych dokázala psát o jednom tématu celou slohovou práci, ale tady to nejde. Možná to všechno, co jsem chtěla napsat před tím nebylo tolik důležitý, proto prostě moje ruce píšou úplně něco jinýho. Zaznamenávají můj tok myšlenek. Nebo něco takovýho.

Dneska jsem třeba chtěla psát přesně to, o čem píšu teď. Chtěla jsem vás nadchnout pro léto, pro dobrodružství, pro lásku a všechny možný krásy, pro západ slunce a pro společný zážitky a spontánní okamžiky. Bylo by hezký, kdybych o tom článek napsala, co? Ale nějak mi to nešlo přes ruku. Hrozně ráda bych něco takovýho pozitivního vytvořila a řekla vám, abyste šli za svými sny. Hm. Kde je teda problém? Asi ve mně, protože jak možná víte, nejsem zrovna 100% pozitivní člověk a ten článek by o mě možná trochu lhal. Chtěl by, abyste byli šťastní a užívali si, ale autorka by zklamaně a bez energie seděla před televizí a absolutně by nevěděla, co se sebou i když přesně o tom před chvílí napsala článek. Takže jsem vám asi spíš chtěla napsat, jak na tom doopravdy jsem, nechtěla jsem vám lhát. Cítila bych se potom blbě, i když všechno to užívání je v životě potřeba.

Ne vždycky se to ale dá zvládat a pamatovat na to. Já se třeba na léto fakt těšim, ale pár věcí mě trápí. Například, že všichni hlásí štěstí v létě. TO JE PRŮSER. Snad vám to ani nebudu vysvětlovat, každý se nad tím může zamyslet sám. Další je strach. Bojím se, že všechny mé plány v létě ztratí smysl a já stejně skončim znuděná a úplně sama.

Sakra, tohle je fakt úplně zpřeházenej, negativní článek. Přitom takhle bych na vás vůbec působit nechtěla. Nikdy. Vlastně, i když jsem psala, že nechci psát takový ty přehnaně pozitivní věci, když na to nemám náladu, ale každý to potřebuje. I já. Takže se s vámi asi na léto loučím a jestli jste se přes celý tenhle článek překousali, doufám, že i přes to, že třeba nebude mít náladu cokoliv dělat a bavit se, pamatujte, že jste mladý a že léto je jen jednou za rok. Netuším, jestli vám to pomůžu, ale věřte mi, že když se to stane, alespoň budete rádi, že nejste sami, kdo se takhle divně cítí.


Nechci vám kazit náladu, to vůbec. Já ji mám vlastně docela dobrou, jen jsem ..já nevim. Mám vás ráda, tak si léto užijte a přes to všechno stejně jděte za svými sny!

Venea

 

Melancholicky šťastný článek o dešti a o ničem

4. června 2016 v 14:30 | Venea |  Co se mi honí hlavou
Nechtělo se mi dneska úplně psát recenzi a nechtělo se mi popravdě dělat vůbec nic. Mám špatný den. Nepovedl se mi Chia puding, nedokážu nakreslit jednu docela důležitou věc, mám takovej ten divnej pocit méněcennosti a nedokážu v sobě najít ani trochu toho tekutého zlata (Všechny malé zázraky) a nesnášim se za to, že mi ty předešlé prkotiny tak kazí náladu a že si to vůbec všechno tak moc připouštím. Všechno okolo mě jakoby mělo neutrální šedé barvy. Ty barva mě dusí. Potřebuju světlo, barvy a inspiraci.

Je mi smutno. Všimli jste si někdy, že se na mém blogu neobjevuje skoro nic ohledně toho, že bych byla třeba někdy zamilovaná nebo podobné pro vás úplně nepodstatné věci, které se ale dobře pamatují a z nějakého důvodu všem přijdou strašně zajímavé? Tak o tom taky teď nebudu psát. Jen vám řeknu, že jsem a že to za nic nestojí, pokud se teda zrovna necítím v takové euforii, že tu špatnou a celkem rozlehlou stranu nevidim. Jenže teď je tu příšerně melancholická Káťa, která tohle všechno vidí a ještě do toho dloube, i když ví, jak moc živí a pravdivý to je. BĚŽ PRYČ!



RECENZE - P.S.

28. května 2016 v 21:04 | Venea |  Recenze

P.S.

Aňa Geislerová

Počet stran: 204

Rok vydání: 2015

Anotace: Soubor fejetonů, kterými herečka Aňa Geislerová přispívala do magazínu ELLE, nyní vychází knižně. V souhrnném vydání vyvstává příběh, který mohl dříve čtenářům snadno uniknout; příběh části života, ve které jako by se odehrálo úplně všechno. Příchod nových členů rodiny, odcházení těch starých, lásky, pády, úspěchy, problémy. Pět podivuhodných let, k nimž autorka přidala ještě několik dříve nepublikovaných textů.

 


Pár přání stačí mít

16. května 2016 v 18:17 | Venea |  Co se mi honí hlavou
O čem bych dneska psala. O něčem, co jsem zažila. O samotě, o tom, že krupicová kaše se s kakaem nemíchá, o květinách a vůni knih, o jaru, o rodině a radosti z ní a přátel.

Často se mí stává, že vůbec nevím, o čem psát, nebo bych možná věděla, ale mám v hlavě nějakou zavřenou bránu, která nedovolí těm mým myšlenkám vystoupit tak, abych se v nich vyznala a mohla je napsat. Jediné, co vím je, že chci psát. Teď. Ať se děje cokoliv.

Je tu vedro a neustále tady jezdí auta. Jsem ve studovně na intru a stahuju si Hru o trůny. I když mě těch posledních pár dílů moc nenadchlo, nemůžu to jen tak přestat sledovat. Nic by nedávalo smysl a nikdy bych se nedozvěděla, kdo teda Západozemí bude vládnout, i když už to nějakých 6 sérii vypadá na Lannistery. No nic, stejně se mi ten díl stáhne až za 20 minut, mám poměrně dost času.

Jelikož jsem už asi 22 hodin "úplně sama" (lidé okolo mě jsou, samozřejmě, ale snad víte, jak to myslím), jsem na intru a škola by se tedy měla stát středem mého vesmíru, ale jediné, co svedu je hloupě a skoro bezmyšlenkovitě (zní to nelogicky) přemýšlet nad sebou a nade vším. Nedokážu posoudit, jestli tyhle svoje stavy ocenit nebo se jich vyvarovat. Určitě přijdu na spoustu nových skoro nepodstatných faktů ohledně mé osoby, ale nebudu se soustředit na nic jiného. Jen na sebe. To ale není sobectví, ne? Například se nebudu smát vtipům, který mi vlastně vůbec nepřijdou vtipný, nebudu se s ostatními bavit jen proto, že se to ode mě očekává a nebudu dělat spoustu věcí, které bych za "normálního" stavu paměti udělala automaticky.

Jak to myslím..nevím, sama se v tom motám. Každopádně těhlech pár řádků vyplývá asi hlavně z toho, že jsem dnes hodně přemýšlela (už je to tu zas), nad sebou. Nad tím, co vlastně chci a co si nepřeju dělat, ale dělám to, protože se to asi sluší, nebo je to moderní nebo nevim.

Vždyť já si přeju tolik věcí a vůbec tomu nevěnuju pozornost. Asi okolo sebe často nemám ty správné lidi.
Přeju si smích na své tváři každé ráno po celý den, přeju si aby se všichni celý den usmívali, přeju si ve škole číst bez toho, aniž by na mě někdo divně čučel, přeju si kávu bez cukru!!! a s mlékem, přeju si mít často otevřené okno a vyvětrané povlečení, přeju si být teď v kontaktu s těmi nejlepšími kamarády, které mám a přeju si, aby lidi tolik nelpěli na penězích, přeju si být ještě chvíli dítě a přeju si být doma na zahradě, kde budeme s našima grilovat a okolo budou běhat psi.

Tolik věcí.

Hlavně si nejvíc přeju, abych věděla, co si vlastně přeju a podle toho se řídila, taky si přeju, abych tolik v tomto článku nepoužívala slovo "přeju" a aby to nikomu nepřipadalo divný. Přeju všem, aby věděli, co si přejí.

Pro začátek stačí ten úsměv.


P.S. : asi na mě trošinku působí knížka P.S.

Samodemonstrace?

9. května 2016 v 14:40 | Venea |  Co se mi honí hlavou
Povinnosti, škola, práce a každodenní stres. Tohle všechno má jeden cíl, za kterým se naše životy ženou. Ale ten cíl stále ne a ne přijít, životy se zkracují, dětství utíká, rozum slábne a nohy chabnou. Už nemůžeme běžet a štěstí, za kterým jsme se tolik hnaly, je v nedohlednu. Vždycky o krok před námi, vždycky tak daleko.

Kde je problém? Vždť děláme všechno správně, nebo ne? Učíme se do noci, pereme, vaříme, uklízíme, smějeme se tomu, co je vtipné, chodíme do práce, zas a zas, všechno děláme dokolo a neustále nás u tohoto našeho životního stylu doprovází stres. Kamarád nad kamarády.

Problémem jsme my samotní. Nevíme, co je pro nás dobré, všichni máme nějakou představu štěstí, ke které si přesně ustanovíme plán cesty, který následujeme celý život, přesně tak jak bl napsán, ale ouha. Na konci té cesty za štěstím je jen prázdno. Teprve tam jsme si vědomi hodnoty života, teprve v tom bodu chápeme smysl štěstí. Ale už je pozdě.

Co je pro nás tedy doopravdy dobré? Odpověď je jednochá, to, co chceme v nejnitěrnější části naší duše. Tam se ukrývají ta smysluplná, jednoduchá přání, která produkují malé a krátké chvilky štěstí. Ty, bez kterých se v životě neobejdeme. Ty, kterých si mnohdy nevšímáme a přehlížíme je. Kolikrát se nám zdá, že jsou tak vyjimečné, že v ně pomalu přestaneme věřit. Není to to obrovské štěstí, kde nás už nic nikdy nebude trápit, jsou to malé dílečky, které na své cestě posupně skládáme, ty, které tvoří náš šťastný život.

Proč tomu tak teda je, nebo není? Na to si musí každý najít odpověď sám v sobě, ale tak všeobecně za to můžou samozřejmě media, škola, práce, zkrátka věci, které v nás spoustu věcí utlačují a nedovolí nám se trochu z té uzdy povolit.

Bože já zase blábolim. Furt nad něčim přemýšlím a snažim se hodně věcem porozumět, ale pak mi dojde, Káťo, vždyť jseš úplně mimo.
No, já sama nevím, jestli to, co tady občas píšu je pravda nebo ne, někdy mi přijde, že jo, a někdy, že melu nesmysli a že žiju někde v oblacích, kde všechno vidím s nadhledem.
Tak to tak berte, svoje názory si v životě stále tvoříme a měníme, proto budu ráda třeba i na váš názor na podobné téma.

RECENZE-Mudlovské omalovánky

9. dubna 2016 v 12:46 | Venea |  Recenze


Mudlovské omalovánky

J.K. Rowling

Počet stran: 96

Rok vydání: 2015

Anotace: Erby čtyř bradavických kolejí, Kratochvilné kouzelnické kejkle Freda a George Weasleyových a mnoho dalších přepestrých výjevů - svět Harryho Pottera doslova hýří barvami. Tato kniha, plná propracovaných ilustrací a návrhů použitých při tvorbě filmů, láká vdechnout vlastní pojetí Bradavicím, Zapovězenému lesu a mnoha dalším místům. Z některých stránek vystupují kouzelné bytosti, na jiných se odehrávají legendární scény z filmů, od slavnostního rozřazení do kolejí až po nezapomenutelnou poslední bitvu mezi Harrym a Voldemortem. Naše atraktivní omalovánky zcela jistě nezůstanou dlouho černobílé.


Pane bože, už mě zase fotí s nějakou knížkou, mám já to furt zapotřebí?



Jsou mi čtyři

2. dubna 2016 v 13:47 | Blog |  Co se mi honí hlavou
Dneska mi jsou čtyři a uvědomil jsem si, že jsem vám ještě nikdy neukázal, jaké to doopravdy je být blogem! Nevěřili byste tomu, ale já fakt dost vnímám, když na mě někdo třeba půl roku kašle, že jo.... No, každopádně, jsem vám chtěl sdělit, co velmi často prožívám a jak to snáším. Snad mě Káťa nezabije, ale když už mám ty narozky..!

Hned jak jsem se narodil jsem byl hrozně akční, koneckonců jsem musel, protože ta divná holka Venea, co si mě založila, na mě pořád něco psala, až mi z toho kolikrát málem praskl archiv. Byl jsem ještě malý a moc jsem tomu všemu, co na mě přidávala, nerozuměl, ale byl jsem upřímně rád, že existuju a že některé lidi zajímám. Venea a já jsme začali tvořit nerozlučnou dvojici a snažili jsme se být dobří v tom, co nám jde. Jí bylo v té době 12 a ještě se mnou neuměla moc zacházet, ale nikdy jsem to s ní nevzdal, ani ona se mnou.

Často přicházelo období změny. Tedy mé vizuální změny. Jednou jsem byl růžový, ale moc krásný. Jenže ona Venea byla v pubertě a tak, mi skoro žádný vzhled dlouho nevydržel, protože ona pořád potřebovala nějaké změny a furt se jí něco nelíbilo. Samozřejmě jsem jí to nezazlíval, měl jsem změny rád! Až mi jednou můj vzhled zůstal a já věděl, že na něm
ani jeden z nás nechce nic měnit.

Pořádali jsme spolu soutěže, psali jsme recenze, přidávali povídky a různé jiné články, a já byl hrozně šťastný, že můžu být prostředek toho všeho. Byl jsem šťastný, že moje Venea dělá to, co jí baví i přesto že ví, že se občas něco nepovede. Nemohl jsem s ní mluvit, tak jsem se alespoň snažil být dobrým blogem.

Potom přišla střední škola a dlouho jsem jen tak existoval. Bylo mi moc smutno a doufal jsem, že třeba ona prožívá něco, o čem bude potom chtít zase psát, ale pořád se nevracela. Každý den jsem se od ní vzdaloval víc a víc a bál jsem se, že se všeho vzdala, že už nikdy psát nebude.

Když už jsem byl tak daleko, že si na mě ani nevzpomněla, se na mě zase přihlásila. Asi jsem jí křivdil a ona na mě myslela víc, než jsem si dokázal představit, jen neznala způsob, jak se vrátit.

Doteď si pamatuju, co udělala jako první. Prohlédla si všechny staré články, od prvního do posledního. Poznal jsem, že jí je taky smutno a že touží zase psát. Pocítil jsem novou naději. Od té doby žádná veliká pauza nepřišla. Nějaké tu vždycky jsou, ale to úplně chápu. Já bych taky pořád nevěděl o čem psát. Pro mě je důležité, že se vždycky vrátí.
Hrozně rád pozoruji jak články přibývají a jak jí každý baví, jak je ráda, když nějaký dopíše a když ví o čem psát.

Jasně, úplně to vidím. Určitě si říkáte, co to mele, vždyť nic cítit nemůže. Já vám to ani nevyvracím, protože, jak bych mohl cokoliv cítit.


Když ale nic necítím, řekněte mi, jak to že stoprocentně vím, že žiju?

A na konec? Jediné, co vám můžu říct s jistotou, je, že dokud se budeme navzájem potřebovat, vždycky tu pro sebe budeme.


Děkuju ti, blogu :-)




Peču, čtu a přemýšlim

23. března 2016 v 19:27 | Venea |  Co se mi honí hlavou
Kaťo, Káťo, Káťo..už je to zase nějakej ten pátek od posledního článku /pronesla vyčítavě jedna část mého svědomí/. Té druhé je to jedno, protože moc dobře ví, že když si k tomu nesednu a nemám na to čas, nikdy žádnej kloudnej článek nevznikne. Teď by ale mohl, prosííím, ať to ve čtvrtině psaní článku nevzdám a nejdu se koukat na HIMYM, což v ten okamžik budu považovat za stokrát lepší činnost, ale následně se budu tiše nenávidět. Welcome to my life.

Takže. Nedávno. Jsem. Zjistila. Že. Neumím. Psát. Jen. O. Jednom. Tématu. To bude asi důležitá informace, protože jinak si to rozdělení tečkami nedokážu vysvětlit. Dneska jsem fakt divná, to bude asi tím, že je středa a já jsem doma. Whuu.

K čemu se vyjadřovat nechci je momentální situace s teroristy. Tohle téma mě úplně strašně moc dusí a vážně nemám ráda, když o tom mluvím. Můžete mě považovat za zbabělce, který ani nedokáže vyjádřit svůj názor (který by v mém případě ani nebyl optimální, protože nedokážu nic vymyslet, pokud se toho tématu nějak bojím nebo zdráhám), ale opravdu jsem já, nebo kdokoliv z nás, normálních lidí ten, kdo má téhle situaci přijít na kloub? I kdybychom se tím zaobírali hodiny, dny nebo týdny a vymysleli něco dokonale propracovaného, stejně s tím nedokážeme nic udělat. Můžeme se buď bát, nebo si to nepouštět k tělu, dokud to není nutné.

Víte, dokud nemusím, budu psát o věcech, co mi dělají radost, o věcech, které mě trápí, ale můžu s nimi pracovat, o věcech, které vám chci sdělit, nebudu psát o světových problémech. Mám na ty věci názor, ale lidi, na co by vám byl? Stejně určitě máte svůj.

Radost mi třeba tenhle týden udělaly prázdniny, skutečnost, že v DM si můžu vytisknout fotku za 7kč!
Mudlovské omalovánky, Velikonoce,..

A taky jsem dneska vyrobila těsto na perníčky, které budu zítra péct a potom zdobit. Víte, já nepeču ani nevařím, proto mi to udělalo takovou radost. Několikrát jsem k těstu promlouvala, dávala mu sílu a posílala k němu pozitivní myšlenky, nevím, jestli to nějak pomůže, ale zkusila jsem to.:D

Taky jsem dneska začala číst zajímavou knížku, kterou budu potřebovat na dramaťák. Jmenuje se Zvláštní smutek citronového koláče. Zatím jsem asi na 40 stránce a doopravdy už jsem dlouho tak zvláštní knížku nečetla.
Toho jsem toho zase moc nenapsala. NO, zrovna mě napadlo, že vám do menu budu čas od času přidávat odkaz na nějaké zajímavé články, písničky nebo obrázky, které mě nějak zaujaly :-)


Tak Vám přeju krásné Velikonoce, kamarádka mi mimochodem říkala, že na přestupný rok můžou holky dát pomlázkou i klukům, nevím, co je na tom pravdy, ale to oni nemusí vědět, ne? :D

RECENZE - Prostě na mě zapomněli

10. března 2016 v 14:00 | Venea |  Recenze

Jiří Holub

Prostě na mě zapomněli

Počet stran: 136

Rok vydání: 2015

Anotace: Je léto roku 1945. Klára s rodiči a malým bráškou míří do Sudet. Opustili Prahu. Na tátu čeká pěkné místo v kaolínce, na mámu život hospodyňky. Pro tu bude všechno těžší, než si cestou dovede představit. Osmiletá Klárka objevuje nový svět, hory si zamiluje okamžitě, v chalupě je rázem jako doma a brzy potká tu, co jí Starý Wolfgang, vyrabovanou vesnici po Němcích, představí se vším všudy - s tím dobrým i s tím zlým.



Zachovat klid

7. března 2016 v 17:13 | Venea |  Co se mi honí hlavou
Dneska není nijak výjimečný den. Přesto je něčím úplně jiný než ostatní, v malých nepodstatných věcech jako je třeba datum nebo počasí.
Ale s některými dny se shoduje v tom, jak se dneska cítím, co dělám, proč nic nedělám a proč jsem z toho tak vyřízená.

Nechci mluvit o prokrastinaci, chci mluvit o věcech, které nemůžu PRÁVĚ TEĎ nijak změnit a nijak ovlivnit. Ano, takže teoreticky není nad čím se pozastavovat, jelikož všechno má svůj čas a tak.

Já tohle všechno vím, vždyť když zrovna nemám tuhle náladu, to vesele rozhlašuji do světa. Bohužel, teď mi prostě nejde, brát to takhle jednoduše.

Kdybych tak věděla, jak mám svou situaci popsat.

Třeba nedokážu být chvíli v klidu. Dneska jsem si sedla, rozhodla se, že si pustím Revenanta (:-) a něco dobrého si dám, jenže ne, mé já, které se jen zřídka projevuje, mi prostě nedovolilo vypnout a nad ničím nepřemýšlet. Jediné, co jsem byla schopna vnímat, byly představy o tom, jak moc produktivnější bych dnes mohla být, kolik bych toho mohla ještě stihnout, moje sny, které prostě čas potřebují, ale moje podvědomí to nechápe a hojné porovnávání se s druhými, což mi lezlo krkem opravdu dost.

Achjo.

Hlavně to s těmi sny mě štve, je to jako bych nevěřila sama sobě, že něco dokážu. Že něco zvládnu dělat tak dlouho, až v tom nakonec budu dobrá. Přesvědčovala jsem sama sebe, že bych se svým snům měla věnovat pořád. Každou minutu každého dne.

Ale já to dělám, nebo ne? Nemusí to být nutně vidět, nemusím nutně pořád zkoušet a něco nového vymýšlet. Každý proto, aby byl v něčem dobrý, potřebuje chvíli v klidu.

ALE, tenhle můj klid je tak moc nesnesitelný. Ještě k tomu je venku tak kouzelně, nádherně a skoro božsky.
Já tu sedím, píšu tenhle článek, který vzniká hlavně kvůli tomu, že potřebuju sdělit něco sama sobě.
Pořád o sobě docela pochybuju a vím, že s tím musím přestat, jelikož ze sebe nikdy nedostanu to nejlepší, když se budu bát a nebudu si věřit.

Nejspíš vím, proč to takhle mám, může za to víkend. Tak moc užitý, bezstarostný, plný dobrodružství a spoustou nových zážitků. A potom přijdou normální dny, ve kterých může být sebehezčí počasí, ale mně stejně ten víkend bude chybět do té doby, než se i v těch normálních dnech stane něco, o čem bude radost přemýšlet.

Je to jedna velká chyba, že se moc dlouho pozastavuji nad minulostí, ale prostě taková jsem, asi se to ani jen tak nezmění.

Vím, že jsem vám toho chtěla říct ještě obrovskou spoustu, ale zase bych se moc vracela.
Takovou poslední věcí, kterou jsem ještě chtěla napsat, je Malý princ, do kterého jsem se po zhlédnutí jedné z divadelních inscenací, zamilovala. Hodně na mě zapůsobil, donutil mě přemýšlet. Docela dost.

Páni, jediná vzpomínka na Malého prince a je mi najednou líp, možná to nahlížení do minulosti není úplně špatné, ale nic se nesmí přehánět, že?

BUT. JUST DO IT! :D

VENEA


Kam dál



Chystá se- KRESLENÍ CELEBRIT NA PŘÁNÍ.

Fanclub!


Účastním se!



NikaRoovy


Diplomy